YT Royal Plaza - шаблон joomla Видео

Zajímavosti


Kostel sv. Františka byl postaven jako gymnaziální kostel, který později sloužil i studentům teologického semináře a konviktu. Stavební práce byly zahájeny na jaře roku 1897. Stavbu kostela financovalo biskupství vratislavské (kardinál Jiří Kopp), ale finanční příspěvek zaslal i císař rakousko-uherský František Josef I. Tuto událost připomíná pamětní deska umístěná uvnitř kostela, která oslavuje 50 let mocnářovy vlády. Oltář je unikátním dílem místra sochaře Obetha. Sousoší Vidění sv. Františka má vysokou uměleckou hodnotu. Postavy Ježíše, sv. Františka a dvou andělů (cherubů) jsou vytesány z bílého mramoru. Sousoší zvýrazňuje zelené obložení stěny za oltářem, které je z nerostu zv. hadec. V roce 2008 oslavila tato stavba 110. výročí svého založení. Církev i město usilují o prohlášení této budovy kulturní památkou v rámci městské památkové zóny ve Vidnavě.


Historie Lékárny U Černého orla začíná před více než 230-ti lety. Roku 1769 zažádal JOHANN SARKANDER BONORA o koncesi na lékárnu ve Vidnavě, která mu byla dne 15.7.1769 povolena. Nacházela se v domě č.85 a její jméno bylo uváděno jako biskupsko knížecí dvorní lékárna. Vidnava byla tehdy centrem zbytku Nisského knížectví, které zůstalo Rakousku po prohrané válce s Pruskem roku 1742.


V letech 1765-69 se ve Vidnavě usadil také lékárník Anton Klose, kterému se však pro nedostatek financí zřídit lékárnu nepodařilo. Dne 4.4.1768 zde byl pohřben jeho 11-ti denní syn. Syn lékárníka Bonory-Ferdinand Wilhelm Bonora - budoucí hudební skladatel se narodil ve Vidnavě v roce 1775. Kvůli stále zhoršující se ekonomické situaci musel Bonora lékárnu roku 1795 zrušit a vybavení lékárny prodává Johannu Reinholdovi z Velkých Kunětic. Ten však roku 1798 umírá. Dne 9.10.1821 žádá lékárník THOMAS NOWOTNY magistrát ve Vidnavě o zřízení veřejné lékárny s názvem U ČERNEHO ORLA. Dne 19.4.1822 je žádost kladně vyřízena. Poté ji výhodně prodává magistru JOSEFU TROPPEROVI, který ji získává 15.10.1824. V roce 1828 je lékárna přemístěna do novorenesančního domu na náměstí č.40, kde se nachází dosud. Novorenesanční dům zdobí balustráda a sochy dcer boha lékařství Asclepia-Panacey a Hygie.


Po otcově smrti 15.11.1876 přebírá lékárnu ve Vidnavě magistr PAUL TROPPER, který ji roku 1905 prodává magistru EUGENU FROMELOVI. Lékárnu převzal 1.8.1905. Po svém nástupu dal zhotovit kolem roku 1910 secesní stojatky a poté dle vídeňského vzoru secesní táru, regály a skříň na uchovávání jedů a silně účinných léčiv. Celek tvoří jednotný funkční soubor, který dává jedinečný ráz této lékárně. Podle odborníků jde o jedinou provozovanou secesní lékárnu v naší republice. Po úmrtí své manželky Hedviky, která mu v lékárně také pomáhala, prodává lékárnu v roce 1938 magistru HELMUTTU KIRCHNEROVI, jehož rodina ji vlastní do roku 1945. Poté dochází k odsunu do Německa-Neuburg v Bavorsku. Zde roku 1998 umírá.

Po roce 1945 přechází lékárna pod národní správu a nese název U ORLA. Díky častému střídání lékárníků nedochází k modernizaci, a tím i likvidaci jedinečného interiéru lékárny.

Od 1.1.1974 nastupuje do vidnavské lékárny RNDr. JARMILA STARÁ, která dosáhla v letech 1975 -1980 nejen velmi nutné opravy domu, ale i renovaci původního historického vybavení a modernizace zázemí pro přípravu a kontrolu léčiv, aby lékárna vyhovovala všem normám nutným k provozu. Po roce 1989 lékárna obnovuje svůj název U ČERNÉHO ORLA a k 1. 1.1993 přechází dům a 15.7.1995 i lékárna do vlastnictví rodiny Starých.


K 1.1.1997 získává registraci a osvědčení k vedení lékárny syn PharmDr. VÍT STARÝ. V letech 1998 -2000 je provedena celková rekonstrukce domu, lékárna je vybavena výpočetní technikou a má své internetové stránky www.lekarna.cz/vidnava/. Dne 30.10.2000 se narodil syn Vojtěch, možná taky lékárník jako jeho rodiče.

Přál bych si, aby lékárna ve Vidnavě zůstala zachována aspoň dalších 200 let, nyní už ve 3. tisíciletí. Záleží ale i na Vás, milí návštěvníci, klienti a pacienti naší lékárny. Bez Vás by byla jen muzeální připomínkou dob minulých.
PharmDr. Vít STARÝ (prameny mj. deník magistra Fromela
Then-Beitrage zur Geschichte der Stadt Weidenau prof.Dr.Rudi Grimme)

                                                                                                                                                                                                                     
Byl založen v roce 1876. Před tímto datem fungovala hasičská služba ve formě tzv.vodních ulic. Při vypuknutí požáru přispěchali s vědry na vodu téměř všichni občané a vytvořili vodní ulice. Od čerpání vody až k místu požáru utvořili dvě řady. V jedné řadě směřovala plná vědra k požáru a druhá řada podávala prázdná vědra z ruky do ruky zpět ke zdroji vody. V roce 1850 pořídilo město Vidnava tlakovou pumpu. Voda z věder se nalévala do nádrže pumpy.

Po založení sboru dobrovolných hasičů v roce 1876 byla zakoupena nová ruční stříkačka, výsuvný žebřík a zbrojní vůz na hadice. Dále se však při větších požárech používala osvědčená vodní ulička, protože stříkačka i tlaková pumpa byly závislé na dodávce vody. Veškeré hasičské zařízení bylo umístěno v garáži pod radnicí (vchod z Radniční ulice ). V letech 1878 – 1904 byl starostou obce a velitelem vidnavských hasičů zvěrolékař Bernard Giersig.V této době nastal značný rozvoj hasičského sboru . Velitel Giersig neohraničil svou činnost pouze na město Vidnavu, působil jako inspektor požární ochrany v okolních obcích, v Žulové a na Javornicku. Založil v naší oblasti mnoho vesnických požárních stanic a dobrovolných hasičských sborů. Podporoval spolupráci jednotlivých hasičských sborů, společná cvičení i oslavy. Společná práce hasičů byla účinná zejména při katastrofálních povodních v letech 1903, 1938 a 1940 nebo při obrovském požáru mlýna v Kalkově r. 1900.

V tomto roce 1900 byla zahájena mohutná stavba hasičské zbrojnice, která byla ještě rozšířena v roce 1926 u příležitosti 50. výročí založení hasičského sboru Vidnava. Při oslavách byla hasičům slavnostně předána první motorová stříkačka. Hasiči byli vybaveni pracovními stejnokroji, helmou a dalšími prostředky potřebnými k hašení požárů. V období mezi světovými válkami v letech 1925 – 1939 byl velitelem hasičů vidnavský obchodník Rudolf Fuhrich, který značně podporoval výstavbu tzv. samaritánského oddělení. Toto zdravotnické oddělení hasičů bylo solidně vybavené, zajišťovalo zdravotnickou osvětu ve městě a první pomoc při úrazech. Samaritánské oddělení vedl p. Karl Lindenthal. Počátkem 30.let byl dokonce zakoupen automobil na přepravu nemocných. Činnost tohoto zařízení později převzal a dovršil Červený kříž. V roce 1939 byla zakoupena další přenosná motorová stříkačka a vůz pro mužstvo. Hasičský sbor měl v této době 80 aktivních členů mezi které patřila také jedna ženská a dvě mládežnické skupiny.

(Převzato ze vzpomínek velitele hasičů Franze Krischke 1939-1945. Heimatbrief 1953 )

Aktivita vidnavských hasičů pokračovala i v druhé polovině dvacátého století. V roce 1948 si nechali vidnavští hasiči vyrobit a posvětit nový prapor. Zásahová jednotka byla vybavena novými hasicími prostředky a ochrannými pomůckami, v padesátých letech byla rozšířená hasičská zbrojnice. Zásluhou velitele hasičů p. Matyáše a p. Jindřicha Havránka bylo obci přiděleno hasičské auto ZIL a nákladní autoT805, které sloužilo na přepravu osob a jako tahač agregátu až do roku 1980.

K významnému historickému období patří léta 1978 –1985. V této době provedli hasiči svépomocí rozsáhlou opravu zbrojnice včetně fasády, nové kuchyně, klubovny a rozvodu plynového topení. 2.11.1978 získali vidnavští hasiči (zásluhou tehdejšího vedení :
Fr. Palička, Havránek Jiří, Šubrt Karel a Merkl Josef ) cisternovou stříkačku CAS. Ve stejném roce byla provedena generální oprava vozidla ZIL, které dne 12.6.1980 vyměnili za plně vybavené zásahové vozidlo AVIA včetně nového stříkacího agregátu .
V roce 2011 byla pro Sdružení dobrovolných hasičů Vidnava zakoupena nová cisternová automobilová stříkačka zn. Tatra. Pořízení CAS je spolufinancováno z prostředků EU Operačního programu přeshraniční spolupráce ČR-Polsko a z rozpočtu Města Vidnavy - v rámci projektu Rozvoj záchranných systémů (projekt č. CZ.3.22/1.3.00/09.01561).  Hl. partnerem projektu je Olomoucký kraj.

V současné době má náš hasičský sbor 88 členů (54 mužů, 34 žen) a je zařazený do druhé skupiny - JPO II. Starostou hasičů je p. Vlastimil Škrob, velitelem zásahové jednotky je p. Josef Janků. Nejaktivnější jsou mladí hasiči (20), které obětavě vede p. Jurášková Dagmar a p. Salva Ladislav. Všem našim hasičům přejeme hodně dobré výsledky při soutěžích ale málo skutečných zásahů při požárech a živelných pohromách.

                  

68_vu vidnava 1Historie klášterních budov č.p. 107 a č.p. 251 ve Vidnavě souvisí s působením Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v naší obci. Počátky kláštera spadají do roku 1868, kdy tehdejší vidnavský farář P. Wache chtěl pomoci chudým farníkům, kteří byli ponejvíce dělníky a nádeníky. Pan farář poznal působení sester Kongregace v Nyse a rozhodl se povolat tyto sestry do Vidnavy, aby pomáhaly místním chudým. V Nyse působila Kongregace od roku 1848, kdy tam přišly řádové sestry z Prahy.

Z vlastních prostředků zakoupil pan farář pozemek, velikou zahradu (dnes nabí-zenou k prodeji) a dům č.p.107, který měl 7 velikých pokojů. Vše dal svým nákladem opravit a požádal generální představenou v Nyse o příchod sester, současně si vyžádal arcibiskupský souhlas, takže v říjnu 1868 se mohly sestry nastěhovat a na svátek svého patrona Karla Boromejského otevřít dívčí školu. Počet žákyň byl 90. Přestože většina žáků byla nemajetná a tudíž byla vyučována zdarma, škola vzkvétala a počet žákyň se zvyšoval. Postupně byla vybudována škola obecná, měšťanská a v 1. roce první světové války byla dokončena stavba penzionátu. Rozmach vidnavského kláštera finančně podporovali vratislavští arcibiskupové.

Za první republiky škola dále prosperovala. Největšího rozkvětu dosáhl ústav zřízením Odborné školy pro ženská povolání v roce 1929. Německá okupace však znamenala konec pro školu i penzionát. V r. 1940 byla zabrána budova arcibiskupského kněžského semináře ( bývalé VDO) pro vojenské účely a tehdejší ředitel semináře najal obě budovy kláštera pro své bohoslovce. Sestry jim vedly domácnost a hospodářství. Někteří studenti teologie však také museli nastoupit vojenskou službu, ústav se pomalu vyprazdňoval, nakonec zůstali jen profesoři a sestry a to až do r. 1946. Ukončení 2. světové války přineslo mnoho změn, které zasáhly i vidnavský klášter.

Provincionální představená z Města Albrechtic, pod kterou spadal vidnavský klášter,
hledala možnost využití prázdných budov a od ZNV v Ostravě získala povolení ke zřízení ústavu pro mentálně postižené děti. Tak vznikl od 21. 12. 1946 Slezský domov sv. Karla Boromejského pro slabomyslné děti. Do ústavu byly přeloženy sestry z Frývaldova, kde byl zrušen městský starobinec po odsunu starých německých obyvatel.

Od roku 1950 byly do kláštera koncentrovány řádové sestry i z jiných Kongregací a ze zrušených klášterů.

Děti ze Slezského domova‘‘ byly přemístěny do Opavy a Vidnava se stala charitním domovem pro sestry důchodkyně Kongregace sv. Karla Boromejského.

Sester důchodkyň přibývalo a nemohly se vejít do bývalého kláštera. Proto se část sester v r. 1962 nastěhovala do budovy bývalého soudu na náměstí.

Mezitím však byla ve Vidnavě založena 15. 7. 1956 Učňovská škola místního hospodářství, která byla umístěna do budov č.p. 64 a 68 na náměstí.

Tyto prostory učňovskému zařízení brzy nedostačovaly a v roce 1962 došlo k vynucené
výměně budov mezi bývalým klášterem a učňovskou školou. Tak se sestry boromejky přestěhovaly na náměstí do budov 64, 66 a 68 a učni do budov 107 a 251 v Klášterní ulici. Z budovy 107 byl zřízen internát a z budovy 251 škola.

Výměna budov má svoji samostatnou historii. Nejprve Náboženská matice v Praze nabídla čs. státu jako dar nemovitosti bývalého kláštera, stát dar přijal a posléze jej kompenzoval bezúplatným převodem budov 64, 66 a 68 do vlastnictví České Charity v Praze. Tak byla podle tehdy platných právních norem vynucená výměna legalizována.

V objektu bývalého kláštera byly nejprve mezi budovami 107 a 251 vybudovány dílny pro obor truhlář, strojovna a skladové prostory. Z budovy kaple byla zřízena provizorní tělocvična. V letech 1964 a 1965 byly rekonstruovány půdní prostory budovy 107 na ložnice pro učně. Budova internátu však byla 19. 11. 1965 postižena požárem, při kterém byla zničena střecha, půda, celé 3. poschodí a stropy 2. poschodí, na které se při vichřici 28. 11. 1965 zřítily komíny. Nebyla to jediná pohroma této budovy, 23. 11. 1984 došlo při vichřici k odtržení plechové střechy a její oprava se protáhla až do roku 1985.

Učňovské zařízení prošlo několika organizačními změnami, které souvisely s vývojem učňovského školství u nás. Vyučovaly se zde různé učební obory, nejprve zedník, sklenář,pokrývač, kamnář, cihlář. Od 60. let obory obuvník, malíř-natěrač, podlahář a zejména obor knihař, na kterém se od roku 1963 připravovali žáci z celého Československa. Výuka oboru knihař byla ukončena v r. 1983, kdy byl tento obor převeden na SOU Bohumín.

Od tohoto roku připravovalo učiliště především absolventy zvláštních škol v oborech
truhlář, obuvník a knihař. Areál zařízení byl doplněn o stavbu školních dílen, která byla
uvedena do provozu 26. 2. 1987.

Vzhledem k tomu, že od poloviny 90. let stále klesal počet žáků učiliště, hledalo se
jiné využití pro poměrně dobře vybavené zařízení. Vedení učiliště se rozhodlo pro řešení
formou transformace Odborného učiliště na Výchovný ústav pro mládež ,se zachováním možností výuky v zavedených učebních oborech pro svěřence ústavu. K této změně došlo
1.1. 1998 . Od tohoto data jsou budovy bývalého kláštera využívány Výchovným ústavem pro mládež pro chlapce ve věku od 15 do 18 let. Svěřenci ústavu se připravují na budoucí povolání na Odborném učilišti v oborech Truhlářské práce a Obuvnické práce a na Učilišti v oborech Provoz společného stravování a Výroba obuvi. Část svěřenců je zařazena do pracovně výchovné skupiny a pracuje jednak v dohodnutých pracovních činnostech pro různé firmy a také pro Obecní úřad Vidnava, jednak při údržbě zařízení, či při jednoduchých výrobních pracích pro ústav (výroba dřevěných palet nebo výroba zámkové dlažby).

Připravil Mgr. Čestmír Dvořáček s použitím materiálů z článku Klášter Milosrdných sester sv.Karla Boromejského ve Vidnavě od Richardie Novákové, Sestry Představené, uveřejněném v publikaci Vidnava 1268 - 1993.


Ke dni 30.6.2012 ministerstvo školství výchovný ústav uzavřelo.

Vidnavský kněžský seminář a filosofickoteologické učiliště byl založen Vratislavským biskupem a kardinálem Jiřím Koppem v roce l899. Ve Vidnavě bylo gymnázium, ale protože denní dojíždění působilo mnohým studentům značné potíže, rozhodlo se město, že pro ně vystaví konvikt, jakýsi druh internátu. Se stavbou se začalo r.1899, ale protože se město dostalo do finančních potíží, stavba brzy ustala. Pozemek s rozestavěnou budovou zakoupil Kopp pro učiliště. Připojil další křídlo budovy, která byla ukončena r.1902. Učilišti byl přiznán charakter vysoké školy se čtyřletou učební dobou. Reprezentantem učiliště byl ředitel, jehož jmenoval vratislavský arcibiskup. Jediným Čechem po celou dobu trvání učiliště byl mezi profesory František Onderek. Profesoři pracovali vědecky a jejich díla vycházela nejčastěji ve vlastním sborníku Wiedenauer Studien. V semináři bylo několik knihoven, z nichž odborná obsahovala 20 000 svazků. Z řad posluchačů vyšel jeden biskup - Jiří Stroba, biskup z Poznaně.

V listopadu roku 1939 přišlo prvních šedesát zajatců polské národnosti do kaolínových dolů ve Vidnavě. V roce 1940 byli vystřídání francouzskými zajatci. Koncem září 1940 již bylo francouzů ve Vidnavě na 600 důstojníků a 100 obyčejných vojáků. Místem uvěznění se pro zajatce stal právě bývalý theologický seminář. Později přibyli i angličtí zajatci. Celkový počet vězňů se blížil k číslu 800. Průměrně se v táboře pohybovalo 500 osob.

Někdy v letech 1943 zde byl zřízen i lazaret: Doposud se podařilo najít 9 sovětských zajatců, kteří zemřeli v lazaretu a jsou pochováni na místním hřbitově.

 - Fatigov Biroget (Tat.)      (1918 - 4. 12. 1944)  v 8:00 hod  -  poch. 6. 12. 1944

 - Rezvatov Leonid (Rus.)    (15. 1. 1918 - 23. 11. 1944) v 11:30 hod  -  poch. 24. 11. 1944

 - Krasnikov Andrej pokr. (Rus.)   (27. 10. 1913 - 9. 1. 1945) - poch. ?

 - Kasimov Gaif (Azer.)        (1919 - 3. 10. 1944) - poch. 5. 10. 1944

 - Kendžaev Nigmat (Turk.)  (5. 5. 1923 - 27. 9. 1944) - poch. 28. 9. 1944

 - Basirašvili Roman (Gruz.)   (7.1903 - 18. 9. 1944) - poch. 19. 9. 1944

 - Azarjan Aleksandr (Arm.)   (1904 - 3. 11. 1944) - poch. 4. 11. 1944

 - Dulepov Bulikij (Turk.)        (7. 1. 1922 - 9. 11. 1944) - poch. 10. 11. 1944

 - Mamčin Lev (Ukr.)              (21. 9. 1921 - 8. 12. 1944) - poch. 11. 12. 1944

   Začátkem roku 1945 vyhloubilo 9 anglických zajatců podkop a uprchli. U Kobylé však byli dopadeni a 4 z nich zastřeleni. Více informací na odkazu - http://www.koncentracni-tabory.estranky.cz/clanky/zajatecke-tabory-na-jesenicku/vidnava.html

Po první světové válce považovali někteří činitelé ústav za německou instituci a ministerstvo školství rozhodlo v r.1921 o jeho zrušení. Záležitost přišla k soudu a dopadla pro ústav příznivě. Názory na zrušení opět ožily ve třicátých letech.

Za 2. světové války studovali nejprve na ústavu bohoslovci z Olomouce. Po uzavření českých vysokých škol bylo v r.1940 vedení semináře oznámeno, že celá budova bude předána německé armádě. Učiliště nalezlo útulek v klášteře Boromejek. Původní budova sloužila do r.1942 jako zajatecký tábor pro důstojníky, pak zde byl zřízen lazaret a lékárna . V r.1944 vypukl v budově požár. Se začátkem r.1945 nastaly poslední dny učiliště. Dne 19.3.1945 byla výuka přerušena a už nikdy nebyla obnovena. V květnu obdrželi bohoslovci příkaz od dr.Oderka, aby nastoupil na bohoslovecké učiliště do Olomouce.

Budovu poničenou válkou dlouho neopravovanou, používala po válce družstvo Jednota z Jeseníku pro sklad obilí. V r.1949 byla pronajata školícímu středisku ČSD v Olomouci. Knihovny byly odvezeny do Těšína a Olomouce, budovu převzala v r.1950 vojenská správa a adaptovala ji na zotavovnu.

Po válce byli němečtí občané odsunuti. Mezi ně patřili i profesoři semináře Harbich ( historik), Kirchner ( patřil k neoblíbenějším, přednášel teologii, sociologii, pedagogiku), Kleineidam ( filosof, dobrý psycholog), Otto ( Nový zákon, řečtina, dějiny umění, hernemeutika). Byli odsunuti 3.10.1946.S nimi odešly i sestry sv.Karla Boromejského.

Vysokoškolský kněžský seminář ve Vidnavě vychoval za dobu své existence asi 370 kněží. Byť byl obehnán od r.1904 vysokou zdí stal se součástí města, žel také už jenom bývalou.... Od 50. let zde ministerstvo obrany zřizuje Vojenskou dětskou ozdravovnu Vidnava, která sloužila dětem z celé ČR k ozdravným pobytům až do roku 1997. Poté zůstala budova opuštěná. Stát celý komplex od církve (pův. vlastníka) odkoupil a plánuje zřídit zde vězeňský ústav.

Vidnavská radnice byla postavena v roce 1867 přestavbou z budovy policejní stanice. (Původní radnice stála uprostřed náměstí.) Novogotická stavba byla vybudována podle plánů Franze Grögera. Do fasády byly zabudované uměleckořemeslné nefigurální štukatérské prvky např. portál s kraby a kytkou na vrcholu, lemování kolem oken, korunní a kordónové římsy. Dominantou je hranolová hodinová věž s jehlancovou měděnou střechou.

V roce 2000 byly věžní hodiny napojeny na vysílač středoevropského času v Praze. Uvnitř dvoupodlažní budovy jsou druhotně zabudované ale velmi hodnotné součásti: pamětní deska se znakem vratislavského biskupa z roku 1551 a portál ze zbořeného domu v Radniční ulici .Poslední rozsáhlé opravy byly provedené v r. 1974.                                                                                      

V srpnu r. 2001 prohlásilo Ministerstvo kultury ČR celý objekt radnice za nemovitou kulturní památku zapsanou v Ústředním seznamu pod. evid. č. 51087 / 9 – 90.

Tato skutečnost značně ovlivnila získání dotace na opravu fasády. Barevnost fasády je nepatrně pozměněna a provedena v sytějších barvách. Omítka je opatřena paropropustným fasádním nátěrem vhodným k obnově historických objektů. Celý cementový sokl je nahrazen sanační omítkou , aby odolal zvýšené zemní vlhkosti. Nadokenní oblouky a římsy jsou nově oplechovány titanzinkovým plechem.

V roce 2010 získalo město dotace v rámci Významných projektů Olomouckého kraje na rekonstrukci obřadní síně ve výši cca 700 000,- Kč, síň byla přebudována na společenský sál, kde se konají společenské akce, zasedání zastupitelstva města, mezinárodní setkání se zahraničními partnery a významné události v životě občanů města (svatby, vítání občánků...). Fasáda radnice na boční a zadní části budovy byla v roce 2010 rovněž opravena z dotací Olomouckého kraje.

V předsálí je umístěna stálá výstava historických fotografií a obrázků z Vidnavy a jejího okolí.

Budova radnice je výraznou pohledovou dominantou náměstí i celého města. Má svůj kulturně-historický význam a zaslouží si naši trvalou péči i v dalších letech .