Narodil se 15.8. 1939 ve Vidnavě. Jako dítě žije v rodinném domě v ulici Fojtství. Rodina Otteových staví dům díky hypoteční půjčce od vidnavské spořitelny. Poslední splátku hypoteční půjčky hradí v dubnu 1945. V následujícím roce jim je dům zabaven a rodina je přestěhována do ul. Lékárenská č.p. 45. V padesátých letech žijí také v prostorách základní školy ve Vidnavě, kde Antonova sestra Elizabeth (později Moravcová) zastává pozici školnice.

Rodina Otteových není po ukončení války odsunuta. V roce 1945 dosahuje Anton věku šesti let a stává se školou povinným, avšak teprve v roce 1948 režim umožňuje nastoupit Antonovi do 3. ročníku ZŠ Vidnava. V raném dětství chce být mimo jiné strojvůdcem, ale pak stále silněji farářem. Celá jeho rodina je nábožensky založena. I přes jeho přesvědčení se stává studentem jesenického gymnázia a v roce 1957 zde skládá maturitní zkoušku. Tzv. ,,kádrový posudek" obsahující např.: ,,pro nepříznivý postoj Vaši rodiny k současnému zřízení" a ,,zapojte se do budování socialismu a dokažte, že Váš postoj je jiný než postoj Vaší rodiny" znemožňuje Antonovi další studium jakékoliv vysoké školy, tím spíše bohosloveckého (teologického) zaměření.

Jeho maminka se však nevzdává a snaží se bojovat za prosazení Antonova přání i prostřednictvím prezidentské kanceláře, ale i tyto snahy ztroskotávají. Anton jako žák základní školy ve Vidnavě nesmí být pionýrem a naopak teprve na naléhání třídního učitele jesenického gymnázia se stává členem ČSM (Československý svaz mládeže).

Po ukončeném studiu na střední škole pracuje u města Vidnavy jako čistič kanálů. Antonův strýc je v té době zaměstnán v textilní společnosti KARNOLA v Krnově a Anton zde nastupuje do závodu KARNOLA 1 jako vařič barev. Pracovní činnost v KARNOLE považuje za povinnost, nicméně jej duševně nenaplňuje, a proto je aktivní v Krnovské farnosti např. jako ministrant a v ostatních činnostech potřebných pro každodenní chod farnosti. Na poutním místě Cvilín u Krnova pomáhá při organizování poutí a v závodní dechovce KARNOLAČKA hraje na heligon.

Od roku 1960, kdy s rodinou odchází do NSR, se začíná naplňovat jeho životní přání a osud. Antonovi je zde umožněno studovat teologii, a to postupně v německém městě Königstein im Taunus, ve Vídni a Bamberku. Zde je v červnu 1967 vysvěcen na kněze. Působí jako kaplan, učitel náboženství a vězeňský duchovní.

Již od příchodu do NSR je aktivní v organizaci Ackermann-Geminde (organizace, která usiluje o smíření mezi Čechy a Němci) a v Heimatbund Weidenau-Großkrosse (domovský spolek Vidnava - Velká Kraš působící v Neuburgu).

Přichází rok 1989 a Otte se vrací do Čech jako vedoucí pražské kanceláře Ackermann-Geminde. Spolu s prof. Rudolfem Grimmem (rodákem, čestným občanem města Vidnavy) a manžely Kauschovými vytvářejí základy pro vznik partnerství mezi obyvateli Vidnavy, Velké Kraše, Neuburgem.a Jeseníkem.

V roce 1996 vyznamenává prezident republiky Václav Havel Antona Otteho za dlouholetou a neúnavnou práci v oblasti usmíření Čechů a Němců Řádem T. G. Masaryka. V roce 1997 obdrží od německého prezidenta spolkový kříž za zásluhy a v roce 2013 Bavorský řád za zásluhy.

Papežem Janem Pavlem II. je 31. ledna 2001 jmenován papežským kaplanem. V prosinci 2001 se stává čestným kanovníkem Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, v květnu 2005 pak jejím sídelním kanovníkem a od července 2009 je zde děkanem. 16. října 2011 je zvolen jejím proboštem a k 1. 1. 2015 se stává emeritním proboštem Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě.

15. květena 2015 bylo Mons. Antonu Ottemu uděleno čestné občanství města Vidnavy za celoživotní přínos v rozvíjení česko-německých vztahů.

 

29. prosince 2021 po krátké nemoci čestný občan Vidnavy Msgre. Anton Otte v Německu zemřel. V pátek 7. ledna 2022 byl uložen do rodinného hrobu v německém Bamberku (parte s informací - v příloze).

 

Narodil se 19.1.1929 jako syn kamenického mistra Rudolfa Grimme ve Vidnavě , Mlýnská 59. Po ukončení obecné školy navštěvoval Vyšší střední školu ve Vidnavě, která však byla v roce 1943 zrušena a její žáci pokračovali na Vyšší střední škole v Jeseníku. Po vysídlení našla rodina příbytek v Herrieden u Ansbachu. Zde složil na Vyšší reálce v roce 1948 mladý Rudolf Grimme maturitní zkoušku. Pak následovalo studium přírodních věd v Eichstättu a studium stavebního inženýrství na Vysoké škole technické v Mnichově, které ukončil v r. 1953. Do roku 1958 pracoval na katedře této vysoké školy a získal zde titul Doktor přírodních věd. V letech 1958 – 1961 byl zaměstnán u stavební firmy Philipp Holzmann ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1963 založil vlastní inženýrskou projekční kancelář, která se postupně stala velmi známou v celé SRN. Od roku 1978 přednášel na katedře vysokého stavitelství Technické univerzity v Braunschweigu statiku pro výškové stavby a jejich projektování. Zde mu byl propůjčen titul Profesor přírodních věd. V roce 1982 byl jmenován Ordinátorem na Technické univerzitě v Mnichově.

Od roku 1980 zastává funkci předsedy Spolku rodáků Vidnava – Velká Kraš. Své rodné město Vidnavu navštěvoval téměř pravidelně 2x ročně, patřil k velkým mecenášům a byl důležitým prostředníkem mezi vidnavskou radnicí a partnerským městem Neuburg.

Jeden ze zakladatelů moderní ortopedické chirurgie. Narodil se 21. dubna 1854 v domě č. 98, který stál na náměstí a byl při jeho úpravě v r. 1868 zbořen. Protože pocházel z chudých poměrů, studiemi na gymnáziu se protloukal jen velmi těžce.Díky stipendiu, které dostal od bratra svého kmotra, se mu podařilo udržet se na medicíně. Zajímavou epizodou z jeho asistentského působení na univerzitě je skutečnost, že po krátkou dobu učil také budoucího prezidenta T.G. Masaryka, který se jako filozof zajímal o anatomii a navštěvoval Lorenzův kurz. Brzy po absolvování vysoké školy dostal pro své schopnosti a značné vědomosti místo zástupce vedoucího kliniky.

Doktor Lorenz se především zajímal o vymknuté kyčle malých dětí. Dodnes se v lékařských knihách hovoří o metodě Paci –Lorenzově. Postupně se z doktora Lorenze stal slavný chirurg známý v zahraničí. V roce 1902 dostal nabídku od amerického miliardáře, aby vyléčil jeho postiženou dcerku. Doktor Lorenz skutečně do Ameriky odjel a získal si tam takovou popularitu, že byl dokonce přijat americkým prezidentem Theodorem Rooseweltem.

Za války vložil svoje peníze do pochybných válečných půjček a po válce zůstal zcela bez prostředků. Byl znova vyzván, aby odjel do Ameriky. Na cestu s i tentokrát musel půjčit. V Americe se potýkal s vlnou protiněmeckých nálad a jeho finanční situace se zlepšovala jen velmi pomalu. Podzim života prožil střídavě ve Vídni a v Americe. Po 30 let odmítal profesorský plat na univerzitě v domnění, že jej uživí klinická praxe. Po penzionování pak nedostával žádný důchod.

S rodnou Vidnavou nebyl pan doktor dlouho v žádném kontaktu. Až v roce 1935 se na něj obrátili představitelé obce (člen výboru pro cizinecký ruch pan František Then ), aby zaslal fotografii podle níž byla zhotovena pamětní deska.Na základě této fotografie vznikl Lorenzův reliéf, který z lipovského mramoru vytesal sochař Josef Obeth.V srpnu 1935 byla deska slavnostně odhalena. Odhalení se osobně zúčastnil, v té době už starý pán, profesor doktor Adolf Lorenz.

Významný představitel medicíny chirurg – ortoped a profesor na univerzitě ve Vídni Adolf Lorenz zemřel v požehnaném věku 92 let dne 12.2.1946. Zasazená pamětní deska je aktem spravedlnosti vůči osobnosti, která bude vždy patřit do kulturního dědictví našeho kraje.

Dnes je jméno Lorenz zastoupeno v encyklopediích heslem Konrád Lorenz. Jde o syna profesora Lorenze , který dosáhl světového věhlasu za své výzkumy v oblasti chování živočichů a obdržel v r. 1973 Nobelovu cenu.

Na počátku 20.století se ve Staré Červené Vodě narodil mistr světa v silových disciplínách Emil Bahr. Pocházel z chudé rodiny ajznboňáka. Obecnou školu rovněž navštěvoval ve Staré Červené Vodě. Do učení na mlynáře nastoupil v Hukovicích. Už ve čtrnácti letech pracoval od časného rána do osmi hodin večer a pytle plné mouky mu nedělaly žádné potíže. Jeho síla nezůstala v okolí tajemstvím.

Učeň Emil rád předváděl své silácké kousky. Po vyučení odjíždí do Tyrol, kde pracuje jako mlynář a zkouší různé silové sporty. Hodně cestuje. Navštívil Jugoslávii a Itálii. V polovině dvacátých let se vrací do Vidnavy, podstupuje své první zápasy v ringu. 9.října 1926 nastupuje dvouletou vojenskou službu do Jelšavy na Slovensku ke třetímu batalionu infanterie. Stejně jako silák Frištenský měl Emil Bahr na vojně problémy s oblečením (Československá armáda neměla pro něj vhodnou velikost mundůru). Vojna Emilovi umožnila pracovat na svém talentu. Při výcviku mu nedělalo žádné problémy zvedat až pětadvacetkrát za sebou osmačtyřicetikilový kulomet , nebo přenášet s plnou polní své kamarády. Plně si uvědomuje svůj talent a je rozhodnut zanechat svého povolání mlynáře a dát se na cestu profesionálního zápasníka . Okamžitě po skončení vojenské služby odjíždí s cirkusem Minerva do Lucemburska. Začíná používat umělecké jméno Milo Barus. Se svými siláckými kousky se objevuje ve Francii, Španělsku, v Africe navštívil Kahiru i Kapské město (zde potkává svého spolužáka ze Staré Červené Vody). V roce 1934 vystupuje v Buenos Aires. Obr Milo Barus je v New Yorku neoficiálně uznán jako mistr světa v silových disciplínách (r.1935). V polovině třicátých let se vrací zpět do Evropy. V roce 1936 přijíždí do Vidnavy.

Světem začíná opět hýbat politika. O politické angažovanosti Milo Baruse toho mnoho nevíme, avšak jeho názory byly vždy antifašistické, sympatizoval s komunisty. Koncem třicátých let to byly sklony velmi nebezpečné.

Milo Barus byl nakonec v Nise zatčen a odsouzen na čtyři roky. Vězněn byl v Berlíně a v Golnově. Po propuštění se opět vrátil do Vidnavy, kde pracoval jako brusič kamene. Oženil se s Martou Scholzovou, vdovou se dvěma dětmi. Pokud chtěl někam cestovat, musel se do čtyřiadvaceti hodin policejně hlásit na novém působišti.

7. května 1945 vstupuje do Vidnavy Rudá armáda (oddíly 1.ukrajinského frontu) a Barus jako antifašista získává místo v tehdejší polovojenské správě města. Rušné poválečné roky však tráví opět u cirkusu. Důvěrně poznává stanovou celtu cirkusu Krone, Max a Poppe. Na všech štacích západní Evropou jej doprovází věrná žena Marta. Obživa byla zřejmě slušná, protože Milo kupuje domek v Bad Kostritz nedaleko Gery v tehdejší DDR. Sportovní a varietní činnost končí až po čtyřiceti letech, ale veselé silácké kousky svým přátelům ukazuje dál. V šedesátých letech minulého století často zajíždí do Vidnavy. Unavené tělo sportovce však postupně odmítá poslušnost. Barus se ještě snaží co nejvíc zabezpečit svou ženu, prodává usedlost s penzionem v Bat Kostritz a stěhuje se do podhůří Alp v tehdejším západním Německu kde v roce 1976 umírá. Zůstaly po něm bohaté vzpomínky pamětníků a fotografie z vystoupení.

( V osmdesátých letech byl ve Vidnavě natáčen životopisný film Milo Barus – nejsilnější muž ).

Většina našich občanů střední a starší generace velmi dobře znala vzácného člověka p.děkana Jozefa Nowaka.
Narodil se 5.12.1908 v obci Horní Žukov na Těšínsku v rodině kováře jako nejmladší z pěti dětí. Už v dětství se projevil jako velmi nadané dítě. Rodiče jej dali studovat na gymnázium v Českém Těšíně. Jako student vyšších tříd si přivydělával v kapele svého otce na tanečních zábavách. Po maturitě se rozhodl pro studium bohosloví a nastoupil do kněžského semináře ve Vidnavě. Profesoři brzy objevili jeho nadání na cizí jazyky a lásku k hudbě. Student Jozef Nowak téměř po celou dobu pětiletého studia dirigoval bohoslovecký pěvecký sbor a značně se zdokonalil ve hře na varhany. Vysokoškolské studium zakončil primicí (vysvěcením) na faráře v roce 1933. Nastoupil na farnost ve Fryštátu okres Karviná, kde působil jako katecheta až do roku 1940. V tomto smutném roce byl bezdůvodně zatčen (jako celá řada jiných polských farářů) a exportován do koncentračního tábora Dachau. Nejstrašnější období však prožil v koncentráku Mauthauzen. Z hladu a zesláblého srdce měl oteklé nohy, ztrácel paměť. V této kritické situaci byl přidělen na plantáže cibule. Z hladu ji tajně pojídal a tím si nevědomky zachránil život, protože cibule jej dokázala odvodnit. Po intervenci kardinála Bertrama, vratislavského biskupa, byli všichni kněží opět soustředěni do koncentračního tábora Dachau. Zde byl vězněn až do osvobození v roce 1945. S podlomeným zdravím a ve zuboženém stavu se vrátil domů a začal působit na farnosti v Orlové II – Lazy.

Do našeho města se pan farář Jozef Nowak vrátil v roce 1963. Kostel sv. Kateřiny i fara byly velmi zanedbané a potřebovaly generální opravu . V této době bylo obtížné shromáždit dostatečné množství finančních prostředků na opravu. Pan farář říkával „ s pomocí Pána Boha“ se dílo podařilo uskutečnit. Nejvíce mu však pomohli jeho přátelé z rodného kraje a z bývalé farnosti na Těšínsku . Poskytli nejen finanční prostředky, ale také značnou část stavebního materiálu, lešení a hlavně pracovní sílu. Lidé dodnes vzpomínají na pracovní nadšení dobrovolníků ( přátel pana faráře ) , kteří v červnu 1973 zahájili opravu kostela. Během několika týdnů vyrostlo dřevěné lešení až na vrchol věže a kolem celého kostela. Když šli naši občané na šestou do práce už v každém patře lešení kostela byl čilý ruch . Večer v 6 hod. se ještě stále pracovalo. Po opravách fasády a střechy byly provedeny úpravy uvnitř kostela. V následujících letech se situace opakovala : byla provedena oprava fary, kostela sv. Františka, kaple v Hukovicích i ve Velké Kraši. Pan děkan Nowak byl velmi aktivní, pracovitý a manuálně zručný člověk. Dokázal si poradit s jakoukoliv zednickou, stolařskou a elektroinstalatérskou prací. Rád pracoval na zahradě. Jeho předzahrádka u fary byla ozdobou celé obce. Kromě rodného polského jazyka hovořil a psal plynule německy, latinsky a česky. Zabýval se překlady starořeckých textů.

Význam osobnosti p. děkana Jozefa Nowaka však nespočívá ve vzdělání, hlubokých vědomostech a velké péči o církevní majetek. Byla to především jeho láska k lidem, skromnost, obrovská snaha každému pomoci, zvláště trpícím a umírajícím. Za 34 let svého působení ve Vidnavě znal všechny občany , každého si vážil a oni si vážili jeho. Byl opravdovou osobností s nekonečným celoživotním optimismem, který dokázal rozdávat všem.

Zemřel na své faře ve Vidnavě 12.6.1995 v požehnaném věku 87 let a je pochován na hřbitově v rodném Žukově.

(V textu byly použité vzpomínky řádových sester z Kongregace sv. Karla Boromějského v Městě Albrechtice a Znojmo, které dříve působily ve Vidnavě.)

Narodil se 15.7. 1874 v Terezíně u Velkých Kunětic ve Slezsku. Své vzdělání zahájil na odborné kamenické škole ( obor zpracování mramoru) v Supíkovicích . Ve studiu pokračoval na Státní průmyslové škole ve Vídni a po maturitě na Akademii výtvarných umění . Velmi dobří učitelé na akademii brzy poznali neobyčejný talent svého žáka. Student Obeth získal stipendium na studijní cestu po Itálii. Po ukončení mistrovské třídy dostal mladý umělec od Ministerstva kultury zakázku na vytvoření sochy „ Vidění sv. Františka z Assissi“. Tato socha z bílého mramoru byla umístěna v průčelí oltáře tehdy nově budovaného kostela ve Vidnavě. Psal se rok 1898. Od roku 1904 začal tvořit jiné významné dílo „Priessnitzův pomník“ v lázních Jeseník . Jeho dokončení se neobešlo bez lidských nesnází , práce byly několikrát přerušeny (odcestoval do Dalmácie) a opět se k dílu vracel a dokončil je až v roce 1909.

Dr. Peschel v roce 1961 v Heimatbrief napsal :
Byla to radost vracet se do rodiny mistra Obetha. Zdravé dcery a synové, matka, která vzorně vedla domácnost a malé hospodářství spolu se svými dcerami. V dílně v Terezíně jsem viděl každou velkolepou postavu ze skupiny nemocných, kteří přijížděli k Priessnitzovi a hledali u něho poslední útočiště. Dívka , která ukrývá svůj obličej, jasný pohled staré ženy se zakulacenými zády následkem těžké práce, trpícího muže i poraněnou srnu. Ti všichni vzhlíželi k lékaři jako ke svému zachránci. Vzniklo obrovské umělecké dílo do kterého dal mistr Obeth z lásky k umění mnohem více než mohlo město Jeseník zaplatit. (Priessnitzův památník na Gräfenberku patří k velkým dílům mistra Josefa Obetha.)

Z dalších významných prací mistra Obetha je velkolepý pomník J. G. Mendela stojící v parku v Novém Jičíně, fasáda spořitelny v Opavě, velký reliéf vnější strany kaple v Javorníku, 8 památníků obětem války, pamětní deska prof. Dr. A. Lorenze ve Vidnavě, hrobka Elsnerů ve Skorošicích ,40 náhrobních pomníků atd. Během svého života vytvořil rozsáhlé dílo v počtu 400 uměleckých prací. Mistr Obeth nazval svou práci životním elexírem a neznal touhu stárnoucích lidí po odpočinku od práce a pokojném životě. Nejproduktivnější věk prožil v letech 1909 – 1945 ve Velké Kraši. Ve své sochařské dílně (nyní v majetku ing. Vl. Peška) poskytnul práci mnoha kameníkům a to i v dobách největší hospodářské krize. Po odsunu v roce 1945 pracoval jako restaurátor v muzeu Nürnberg. V srpnu r. 1961 musel s lehkým zápalem plic do nemocnice a po návratu bylo jeho dříve železné zdraví podlomeno. Jeho organismus byl vysílen natolik, že po opětovné hospitalizaci v nemocnici dne 18. září 1961 zemřel.
Po celý život se řídil heslem, že ne touha po moci, ale po kráse tvoří novou budoucnost.

( z německého Das Weidenauer Ländcher 1986 přeložila p. Danuše Merklová )

Franz Kiegler se narodil 26.10.1903 v Nové Senince (okres Šumperk) v rodině c.k. celního úředníka. Část dětství prožil v půvabné krajině u Kladského sedla, zbytek dětství a dospívání strávil v Glucholazech, kde jeho otec pracoval jako celní úředník na nádraží. Reálné gymnázium dojížděl studovat do Jeseníku. Po absolvování gymnázia se dal zapsat na německou techniku v Brně a zvolil si obor technická chemie.

Po absolutoriu v roce 1928 nastoupil čerstvý inženýr Franz Kiegler jako chemik a technolog do firmy Latzel ve Vápenné. Po roce praxe v 1929 přešel na stejné místo do firmy Didier-Werke ve Vidnavě ( Vidnavská šamotárna ). Zde se oženil s manželkou Marií a společně vychovávali své 4 děti v domě čp 267 ul. Svobodova ( bývalá Kroutilova vila ).

Cílený geologický výzkum zahájil ve Vidnavě ing. F. Kiegler v roce 1929. Věnoval se geologii a geomorfologii skalního podloží Jesenicka, místním nerostům a horninám, přírodninám z uloženin kontinentálního ledovce. Mj. se intenzívně zabýval skrývkou Nové kaolínové jámy (v katastru Staré Červené Vody). Díky němu a jeho spolupracovníkům (zejména major v.v. F. Then) je toto místo patrně nejlépe zmapovaným nalezištěm souvků (materiály přemístěné pevninským ledovcem) na území dnešní ČR.

Neobyčejně rozsáhlá je jeho práce v oblasti regionálního muzejnictví, jejíž výsledky již dávno přesáhly rámec jesenického regionu a v mnoha směrech i českého státu. Připomeňme si jen množství naleštěných souvků a velkých kamenných desek, zobrazujících geologické děje, stále znamenitě sloužících odborným studiím i laické veřejnosti, které sebrali s ing. B. Kralikem a na své náklady nechali upravit.

V roce 1929 začali spolu s dr. R. Fitzem a majorem v.v. F. Thenem pracovat na obnově vidnavského městského muzea. Počátkem dubna 1934 v něm ing. F. Kiegler spolu s F. Buchmannem otevřeli stálou expozici geologie, kterou v pozdějších letech průběžně doplňovali. Město Vidnava a sponzoři (Didier-Werke, pojišťovna ad.) sice muzeum podporovali, ale přesto ing. F. Kiegler vkládal často do expozice vlastní prostředky.
Kromě této stálé geologické výstavy se věnoval i venkovním geologickým expozicím. Jeho přičiněním jsou kupř. velké bludné balvany ve vidnavském parku nainstalovány dodnes.

Přírodovědného materiálu a elánu ing. F. Kieglera bylo tolik, že po zřízení menších stálých geologických výstav v zemědělské škole v Horních Heřmanicích a ve správní budově firmy Didier-Werke ve Vidnavě, vytvořili spolu s ing. B. Kralikem stálou výstavu geologie a kamenoprůmyslu v Žulové. Poté začali budovat rozsáhlou stálou geologickou expozici v zámku Jánský vrch v Javorníku. Původně měla reprezentovat přírodní bohatství české části panství vratislavského arcibiskupství, ale nakonec rozsahem svých sběrů, jejich významem a celkovými účely, pro které byla vytvořena, toto území zcela přesáhla. Expozice sloužila po několik desítek let jako významný výukový a výchovný prostředek pro žáky a studenty nejen z Jesenicka, ale i turisty z celé Evropy .

S exponáty z této a ostatních výše uvedených stálých geologických expozic se dnes setkáváme nejen ve Vlastivědném muzeu v Jeseníku, ale také v muzeích a vysokých školách v Praze, Brně, Olomouci, Opavě, Bratislavě, Vratislavi aj.

Geologický průzkum Jesenicka přerušila 2. světová válka . Ing. Franz Kigler byl povolán do armády, kde sloužil v zázemí jako chemik. Po válce se ocitl v americkém zajetí, ze kterého byl v roce 1946 propuštěn. Jeho rodina byla téhož roku odsunuta do Bavorska. Bydleli v Osnabrücku . V roce 1970 odešel do penze.

Ve výzkumné a muzejní činnosti pokračoval ing. F. Kiegler velmi intenzívně i v Německu. Věnoval se tamním horninám a minerálům. Nadále se zabýval i minerály a horninami, které dostával z rodné vlasti. Po odchodu do důchodu se ještě věnoval vlastivědné práci v sudetoněmeckých krajanských spolcích, geologii a také své velké zálibě, horské turistice. Díky pevnému zdraví byl čilý do posledních let svého života. Zemřel 24. června 1997 ve věku 93 let v Hammu.

Kromě početné rodiny a velkého kusu práce v oblasti průmyslové chemie, po něm zůstal obrovský kus práce i v geologii a muzejnictví, a to jak na území České republiky (v dnešním okrese Jeseník), tak v Německu. Rozsah a výsledky jeho výzkumných, vlastivědných a muzejních činností jsou obdivuhodné. Dělal je naprosto nezištně, mimo své zaměstnání, a možná právě proto po sobě zanechal nemalé dílo trvalé hodnoty, na které lze velmi dobře navazovat a dále jej rozvíjet.

Pan ing. Franz Kiegler nepatří mezi vidnavské rodáky, ale svým dílem v oblasti geologických sbírek a výzkumů proslavil naši obec i za hranicemi republiky a zaslouží si naši pozornost a úctu.

Mezi osobnosti, které proslavily město Vidnavu, patří kostelní malíř Alois Bauch .
Jeho umělecká díla jsou známá nejen v ČR ale zejména v Německu.


Alois Bauch se narodil 25.11.1867 ve Vidnavě, Zahradní ulice č. 220 . (Dcera malíře Baucha paní Marie Merklová zemřela teprve nedávno v roce 1995 ). Malíř zdědil nadání po svém otci. Již jako patnáctiletý pomáhal při malbě vnitřních prostor kostelů a obnově nástěnných obrazů. Studoval umělecká díla v galeriích Breslau (Wroclav), v Berlíně, Vídni a některých severoitalských městech. Ve věku 25 let musel převzít malířskou dílnu po svém zemřelém otci.Po celý život měl stále dostatek zakázek na různá sakrální díla. S jeho obrazy se můžeme setkat ve dvaceti kostelích a kapličkách jesenické oblasti. Vysoce jsou ceněny zejména oltářní obrazy a malby na stropech kostelů. Jsou to umělecky velmi hodnotné práce.Část z nich je v současné době na Slovensku , část obrazů se ztratila a pravděpodobně zdobí některou soukromou sbírku nebo galerii.


K největším dílům patří výzdoba kostela sv. Tomáše v Domašově, kostela sv. Josefa v Žulové, sv. Bartoloměje ve Vlčicích , sv. Petra a Pavla v Bernarticích a sv. Kateřiny ve Vidnavě.
Cenné jsou také jeho olejomalby se světskou tematikou, které slezského umělce proslavily daleko za hranicemi rodného města.
Malíř Alois Bauch zemřel po těžké nemoci dne 17.1.1938 ve Vidnavě a je uložen v rodinném hrobě na místním hřbitově.

Stropní malba Ježíše Krista a obraz sv. Petra a sv. Pavla nad oltářem jsou v kostele v Bernarticích .

Ve vidnavském kostele sv. Kateřiny jsou všechny obrazy na zdech a na stropě od mistra Aloise Baucha. Stojí za to je vidět.