Pověst vypravuje: ve Vidnavě žil kdysi bohatý ale lakomý mlynář , který chtěl levně postavit nový mlýn. Upsal svou duši ďáblu a ten mu slíbil postavit veliký mlýn za jednu noc a práci dokončit před prvním zapěním kohouta. Skutečně se mu podařilo mlýn zbudovat, zbývalo jen přinést obrovitý mlýnský kámen. Našel jej na hoře Smolný vrch a letěl s ním vzduchem právě nad náměstím, když se ozvalo kuropění. Ďábel obrovský kámen upustil a ten spadl před radnici na zem. Na kameni pak celá staletí rozbalovaly ženy z okolí máslo a sýry při týdenních trzích. Kámen byl i v nejparnějším létě stále studený a dobře potraviny ochlazoval. Vyprávělo se o něm, že až zmizí, není soudný den daleko. K poslednímu soudu však hned tak nedojde, protože kámen byl v 19. stol . uložen do základů nové radnice a leží tam dosud. Šlo patrně o velký bludný balvan, který k nám ze severní Evropy přinesl ledovec.

U města Vidnavy žil kdysi muž jménem Ludvík, který se zabýval výrobou vochlí, Jeho zboží si všichni chválili, protože prý bylo téměř nezničitelné. Proto náš vochlář prodával své výrobky po celém kraji. Nastala ale doba, kdy o jeho vochle přestal být zájem, protože je už skoro každý měl. A tak zručný řemeslník začal pociťovat nouzi. Živořil víc a víc a nakonec musel prodat i svůj malý domek. Odstěhoval se do jeskyňky v lese a tam žil. Les ho vlastně živil. Poskytoval mu dřevo na vochle, lesní plody a hříbky k jídlu. Copak v létě, to se vochláři dařilo ještě dobře. Všechno se zhoršilo na podzim poněvadž lidé kupovali jen velmi málo. Občas se nad Ludvíkem slitovala některá hospodyně a dala mu aspoň kus chleba, sýra nebo vajíčko. To ale samozřejmě nestačilo. Není tedy divu, že se vochlář začal zimy velice obávat. Toho velkého strachu si mnozí všimli a když se někdo něčeho hrozně bál, říkali o něm: Ten se bojí jako vochlář zimy. Ludvík celé dny uvažoval, co udělá, aby neumřel hlady. Snad bych mohl někam do služby k sedlákovi, napadlo ho jednou při cestě k jeskyni. Vtom ale zakopl o kámen a roztáhl se na zem, jak byl dlouhý a široký. „Co tady má dělá ten balvan? Však ty tu už překážet nebudeš“, ručil se vochlář, opřel se do kamene a ten se po chvíli námahy odvalil stranou. „No, servus,“ vydechl obyvatel jeskyně, když nahlédl do díry po balvanu. V díře se skvěl velký hrnec plný zlaťáků. Muž si musel protřít oči, štípnout se do tváře a vzít několik peněz do rukou, aby uvěřil, že se mu vše nezdá. Ne, je to pravda, blesklo mu hlavou. Když se trochu vzpamatoval, chtěl peníze ukrýt na bezpečné místo. Dotkl se hrnce a najednou uslyšel jakýsi hlas vycházející z hloubi lesa. „Neber víc než pětadvacet zlaťáků za týden, neber víc než pětadvacet zlaťáků za týden,“ nabádal jej tajemný neznámý. Ludvík se stále třásl rozčilením a hned slíbil, že víc peněz z hrnce nevezme. Odpočítal si proto stanovený počet zlatých a uháněl do vidnavského obchodu koupit si něco k jídlu. Však mu už parádně kručelo v břiše. V obchodě ukázal na pěkný kousek masa, bochník čerstvého bílého chleba, malý soudek frývaldovského piva a chystal se zaplatit. „I hleďme, sousede, na tu krásu. Kdepak jste se dostal k tak pěknému zlaťáčku,“ tetelil se kupec radostí, když přijímal lesklou minci. „Je vidět, že i vaše řemeslo má zlaté dno.“ „Ale,“ odpověděl ledabyle vochlář, „ležel pod kamenem na cestě, tak jsem ho zvedl.“ Však dobře věděl, že mu to obchodník neuvěří. A tak se smáli oba, protože každý z nich měl svůj důvod k radosti.

Od té doby vedl vochlář Ludvík panský život. Kdykoliv přišel do Vidnavy, všichni kupci a hostinští se na něj usmívali a uctivě jej zdravili. Stal se váženým člověkem. Peněz měl tolik, že je ani nemohl utratit. A tak si začal zbylé zlaťáky ukrývat v lese. Každý týden vzal z hrnce pod kamenem jen tolik, kolik mu bylo hlasem povoleno. Při každém vybírání peněz slyšel varování: „Jen pětadvacet zlatých týdně, jen pětadvacet zlatých týdně.“ Vidnavští sousedé si na vochlářovo bohatství brzy zvykli, však také nepřišli zkrátka. Jen jim bylo divné, proč pořád bydlí v lesní jeskyni. „To víte, les mám rád, protože mi dává materiál na mé zboží.“ To byla pravda, protože vochle vyráběl, aby se nenudil. O tom, že musí hlídat svůj poklad, pochopitelně nemluvil. Jednou se mu ale naskytla příležitost koupit krásný dům, co dům, spíše zámeček, hned u lesa. „Váš dům koupím, ale s podmínkou, že polovinu ceny uhradím hotově a druhou půlku zaplatím ve splátkách patnáct zlatých týdně,“ diktoval podmínky prodeje majiteli zámečku, který rád souhlasil. Plácli si a uzavřený obchod šli zapít.

Ludvík se nastěhoval do zámečku a dělal pána. Svůj závazek plnil poctivě a platil slíbených patnáct zlatých týdně. Bývalého vochláře všichni poslouchali na slovo a pochlebovali mu, neboť se při něm měli dobře. A když si člověk začne myslet, že ostatní jsou na světě jen proto, aby ho chválili a poslouchali, nikdy to nedopadne dobře. Novopečený pán chtěl, aby zámeček byl hned jeho a musel proto okamžitě uhradit dlužnou částku. Přišel ke skrytému hrnci pro peníze a chystal se je vybrat. „Jen pětadvacet zlatých, jen pětadvacet zlatých,“ varoval ho jako vždy neznámý hlas. „Jdi mi k šípku!“ rozkřikl se pan Ludvík směrem k lesu. „Nepleť se do cizích věcí,“ dořekl a položil ruku na hrnec. Najednou zděšeně vyskočil. Hrnec zmizel. V jámě zůstala jen hlína.

Že pýcha předchází pád, platilo i v případě Ludvíka. Ze zámečku se musel vystěhovat, protože už neměl peníze a opět začal obývat jeskyni v lese. Zase vyráběl vochle, už ne z nudy, ale proto, aby měl aspoň na suchý chleba a kousek tvarohu. Kupci a hostinští ho přestali zdravit a kdyby se nad ním občas někdo neslitoval a nekoupil jeho vochli, kdoví, jak to s ním dopadlo.

Vochle je obdélníkové  prkénko s vysokými protisměrně vychýlenými hřebíky nebo jinými hroty.  Připevňovala se většinou buď k těžké lavici, nebo na zatlučený kůl. Byl  to nezbytný nástroj k takzvanému vochlování, což je rozštěpování  dlouhých svazků lněných vláken a čistění lnu od koudele a nečistot.  Koudele se pak užívalo při výrobě hrubé příze a provazů. Vochlovalo se  tak, že pravá nebo levá ruka uchopila svazek vytřeného lnu. Švihnutím se  lněná vlákna zasekla mezi hroty vochle a pak se mezi hroty protahovala.  Tento postup se několikrát opakoval. Vyvochlované lněné vlákno se pak  spřádalo. Vochlování, to byl základ jemnosti, krásy a jakosti lněného  vlákna a tím i příze.

Zatopený lom v části Štachlovice je nyní využíván k rekreačnímu koupání a také k rybaření.

Město Vidnava zde zřídilo rybářský revír, majitelé platných rybářských lístků si mohou povolenky zakoupit přímo na MěÚ Vidnava.

Město zde provozuje v letní sezóně sociální zařízení.

Město Vidnava, spolu se svými částmi Novou Malou Kraší, Štachlovicemi a Vidnavským Fojtstvím nepatří svou rozlohou k největším v jesenickém okrese. Přesto i její katastr je geologicky a geomorfologicky rozmanitý a zajímavý. Rozkládá se při jižním okraji geomorfologické provincie Středoevropská nížina, geomorfologické soustavy Středopolské nížiny a geomorfologické oblasti Slezská nížina s plochým nížinným a pahorkatinným peri- glaciálním reliéfem, vzniklým na málo odolných pleistocénních sedimentech. Na českém území náleží katastr města do geomorfologické provincie Česká vysočina, geomorfologické soustavy Krkonošsko-jesenické, geomorfologické oblasti Krkonošsko-jesenického podhůří. Zčásti zasahuje do geomorfologických celků Vidnavská nížina a Žulovská pahorkatina.

Vidnavská nížina je plochou pahorkatinou v severní části Jesenicka s rozlohou 47 km2, střední výškou 270,4 m a středním sklonem 10 48´. Je složena z třetihorních a čtvrtohorních sedimentů (usazenin). V pleistocénu (starších třetihorách) byla dvakrát zaledněna pevninským severským ledovcem. Z těchto období pochází mj. výskyty sprašových hlín.
Žulovská pahorkatina se dělí do dvou geomorfologických okrsků - Tomíkovické pahorkatiny a Černovodské pahorkatiny. Část katastru města Vidnava zasahuje do Černovodské pahorkatiny - členité pahorkatiny tvořené vyvřelými horninami žulovského granitového plutonu, především granity a granodiority (i mineralogicky byl proslulý Stachlovický lom, kde byly nalezeny největší a nejvýraznější agregáty a krystaly molybdenitu). Jedná se o ukloněnou tektonickou kru s erozně denudačním reliéfem. Nacházíme na ní jak pozůstatky zarovnaného povrchu, tak četné ostrovní hory.
Zajímavé jsou pozůstatky ledovcové modelace, se kterou souvisí i vznik hlubokých soutěskovitých údolí vodních toků. Intenzivní zvětrávání žulovského granitového plutonu však započalo již mnohem dříve. Jedním z nejdůležitějších faktorů zdejšího geomorfologického vývoje bylo velmi dlouhé období hlubokého chemického zvětrávání (patrně již od druhohor). Tomu nasvědčují jak vyvinuté kaolíny, tak detritické (písčité) zvětrávání, které v místních tektonických zónách dosahuje hloubek přes 150 m.
Nejstarší prokázané pevninské zalednění, které zasáhlo Vidnavu, bylo halštrovské (nazváno podle řeky Bílý Halštrov), které se odehrálo před 500 000 až 430 000 lety př. Kr. Jeho sedimenty jsou vesměs překryty sedimenty zalednění mladšího - sálského (nazvaného podle řeky Saale), které proběhlo před 290 000 až 230 000 lety př. Kr. Materiály, které severský pevninský ledovec přisunul (proto název souvky) na katastr Vidnavy, jsou otevřeny štěrkopískovnami na Polském kopci a jeho úbočí. V okolí Vidnavy se nacházejí rovněž bludné balvany (balvany, bloky, valouny a pod., které se svým složením liší od hornin příslušné oblasti). Největší byl Máselný kámen, který spočíval až do roku 1867 na vidnavském náměstí. Byl 7 m dlouhý, 1 m vysoký a 60 cm široký. Vážil asi 11 tun. Při stavbě nové radnice byl rozebrán a jeho materiálu bylo užito při stavbě jejího portálu. Další bludné balvany slouží ve Vidnavě v městském parku jako součást pomníku výročí města a jako dominanta před bývalým pivovarem. Menší bludné balvany a souvky jsou součástí pozůstatků středověkých hradeb a byly užity i při jejich opravě ve smyslu zachování původního středověkého postupu jejich výstavby.
Zajímavý geologický vývoj skalního podloží Vidnavy dokládají i nerosty, které zde můžeme nalézt - allanit, achát, aktinolit, albit, almandin, almandin-spessartin, amfibol, andalusit, apatit, aplom, biotit, ilmenit, kyanit, epidot, fosforit, granát, hesonit, chalcedon, ilmenit, kalcit, kaolinit, křemen, křišťál, křemen hvězdový, křemen stébelnatý, křemen železitý, magnetit, manganit, manganomelan, molybdenit, monazit, muskovit, ortoklas, záhněda.

RNDr. Jan Hauk, CSc., Vlastivědné muzeum Jesenicka

Vhodně umístěné památné kameny tvoří významný krajinotvorný prvek . Často nám připomínají místa lidské tragédie nebo významné události v dějinách města. Kameny většinou zastaví pocestného k nostalgické vzpomínce a zamyšlení ...


1. V blízkosti chaty Ferdinandka je místo s památným kamenem. Na tomto místě se nešťastnou náhodou zastřelil správce městských lesů Vidnava. Na kameni je čitelný německý nápis : "Zde zemřel dne 7.12.1904 Karl Scheithauer správce městských lesů Vidnava."

A ty, pocestný, vzpomeň motlitbou lovce, kterého jeho vlastní zbraň pod trávník spočinout donutila.

 

2. Na cyklotrase z Velké Kraše do Černé Vody jsou asi 100m od chaty Habina na pravé straně cesty dva pamětní kameny. Legenda hovoří o přestřelce mezi správcem lesa a pytlákem s kořistí. Tragické setkání zaplatili oba svým životem. Nápisy na těchto kamenech už nejsou čitelné. Jen na kameni pytláka je znát letopočet :1931. Kámen hajného byl v padesátých letech minulého století upraven.

Na desce byl krásný český nápis : Stará země je můj přítel. Robinson Jeffers. Deska s nápisem byla v sedmdesátých letech zničena neznámým vandalem. Město Vidnava obnovilo tento nápis.

3. Na školním hřišti byl v roce 1968 slavnostně odhalen kámen s nápisem připomínajícím 50. výročí samostatnosti . Za asistence nově vzniklých junáckých oddílů byly v jeho blízkosti vysazeny tři lípy. Také tento nápis byl vandalsky zničen. Okolí pamětního kamene je dnes neudržované a žádá si větší úpravu.


4. V parku za Vidnávkou je pamětní kámen – bludný balvan , který byl odhalen při oslavě 700 let od založení obce (1266 – 1268). Na kameni je nápis : Na paměť 700 let založení Vidnavy. 1266 – 19.června 1966.


V roce 2003 město rozšířilo počet památných kamenů hned o 2 ks.
5. 28.9. 2003 byl u hradební zdi v Radniční ulici odhalen pamětní kámen s nápisem: Obrať svou tvář ke slunci, ať stíny minulosti padnou za tebe. Dílo PaedDr. Jana Pospíšila bylo odhaleno u příležitosti 735. narozenin naší obce a 10. výročí partnerských vztahů s Neuburgem. Na povrchu kamene je vymodelovaná část Žulovské pahorkatiny. Poznáme zde vrch Smolný, Boží horu, údolí řeky Vidnávky a její přítoky. V místě, kde je katastr našeho města, je symbolicky vsazen kámen dovezený z Neuburgu.

Vidnavské bludné balvany a souvky Nejmladší geologické období , čtvrtohory, zanechalo v oblasti Vidnavy zajímavé stopy.V této době „ledové“ se v důsledku poklesu průměrné roční teploty na 4,5°C rozšířil pevninský ledovec ze svého centra ve Skandinávii až k úpatí našich pohraničních hor Jeseníků a Beskyd.
Mocnost ledovcového příkrovu dosahovala v našem kraji asi 200 m. Postupováním ledovce se posunovaly ze severu na naše území také větší či menší valouny různých druhů křemene, pazourků a zejména červené žuly zv. RAPAKIWI . Tvar balvanů uvězněných v ledovci byl nepravidelný, ale jejich stěny a rohy byly ohlazeny posouváním po skalnatém podkladě a při transportu mnoho set kilometrů dlouhém.Tyto souvky velkých rozměrů přesahující v průměru 1,5 m a váhy několika metrických centů nazýváme BLUDNÉ BALVANY. Jeden z největších bludných balvanů z červené žuly je umístěn v městském parku Komenského v Ostravě , má rozměry 200x150x135 cm a váží 73 q. Známý je také bludný balvan , který leží v parku před Vodní tvrzí v Jeseníku.
Velká část bludných balvanů větších rozměrů byla v posledních letech takto ze svého původního místa přenesena a použita ke zkrášlení parků a nebo jako mezníky a památníky.
Ve Vidnavě bylo použito bludných balvanů při stavbě památníku k výročí 700 let založení obce (v parku), dále jsou umístěné za radnicí na tržišti, u výchovného ústavu , na školním hřišti , ve sportovním areálu TJ Vidnava a na Mírovém náměstí .Vedle tohoto, svou velikostí a barvou již vzácného, bludného balvanu bude umístěna mapa a turistický průvodce cyklotras. Malé červené balvany - souvky si občané s oblibou dávají do zahrad a na skalky. Bludným balvanům se tak dostává čestného umístění a nejsou znehodnoceny jako stavební materiál.
V poslední době se zásluhou vášnivého mineraloga Martina Hanáčka a s pomocí OÚ Velká Kraš buduje velká expozice bludných balvanů v parčíku u rod. domku p. K. Kučery (směr koupaliště ). Svou velikostí ojedinělý bludný balvan, který dosud leží na svém původním místě , se nachází vedle chráněného velkého dubu nad kaolinovým lomem.Rovněž tento bludný balvan bude možná přemístěn pod mapu cyklotras na Mírové náměstí.

Název města je pravděpodobně odvozen od slovanského kořene a od řeky Wydna či Widna, což znamenalo čistou či průhlednou vodu.
Vidnava byla založena na pravém břehu řeky Vidnavky, severně od Rychlebských hor a Žulové, na okraji nížiny, která přechází do roviny kolem řeky Nisy v Polsku. Město má jednu z nejmenších nadmořských výšek v této oblasti (226-233 m). Od roku 1742 se Vidnava dostala do bezprostřední blízkosti státních hranic s Německem a po roce 1945 s Polskem. Tyto hranice i po úpravě v roce 1959, kdy bylo ve vidnavském katastru předáno přes 80 hektarů polského území Československu, obklopují město téměř ze tří stran. Také silnice, která spojuje Vidnavu na východě s Mikulovicemi a na západě s Javorníkem, probíhá často těsně u hranic; další silnice vede k jihu do Žulové a odtud k Jeseníku. Katastr o rozloze 425 hektarů je rovinatý.


Kulturní památky ve Vidnavě

Město Vidnava je bohaté nejen svou historií, ale také kulturními památkami, které se zde dochovaly. Pro svou výjimečnost bylo celé historické jádro Vidnavy dne 10. 9. 1992 prohlášeno Ministerstvem kultury ČR za městskou památkovou zónu (rejst. č. 2204). Výjimečně jsou zde dochovány zbytky pozdně středověké městské fortifikace z 15. až 16. století, které tvoří přirozené hranice této zóny. Kromě nich můžeme ve Vidnavě uvidět původní náměstí s valounkovou dlažbou, na kterém se tyčí dva sloupy se sochami světců, které obklopují středověké domy, jak na náměstí, tak v přilehlých uličkách. Na první pohled nás zaujmou pozdně barokní a empírové štíty domů, rozloha náměstí, majestátní kostel sv. Kateřiny s vedle stojícím renesančním zámečkem. To všechno jen dokládá důležitost a zašlou slávu kdysi významného města Vidnavy.

Díky vedení města, které si plně uvědomuje genia loci tohoto místa, se daří s pomocí velmi nízkých státních příspěvků provádět opravy kulturních památek. Kromě oprav střech a zajišťování statiky objektů, které většinou zůstanou skryty běžnému oku, se podařilo opravit vzácný měšťanský dům na Sokolské ul. čp.12, který byl slavnostně otevřen pro využití veřejnosti. Tento dům byl vystavěn ve stylu renesance na gotickém jádru a přes jeho pohnutou historii a přestavby ( poslední klasicistní ) se podařilo dům zachovat i pro generace příští. V obci byla opravena rozpadající se ohradní zeď vedle zámečku, ve které je zajímavý pozdně gotický portál s „oslím hřbetem“.

Zámeček renesanční architektury z 3. čtvrtiny 16. století je samostatně stojící jednopatrová budova na nárožích s dvěmi čtvercovými věžemi, na kterých je patrné sgrafito, objeveno při obnově v r. 1971. Dispozice interiéru je zachovaná, v přízemí můžeme vidět halu zaklenutou křížovou hřebínkovou klenbou. Dnes už asi nepochopíme, že objekt po II. světové válce pustl a dočasně sloužil i jako sýpka na obilí. Obnova objektu započala v 60. letech aby mohl sloužit veřejnosti jako základní umělecká škola. Škola slouží velice dobře a důstojně, neboť se zde pravidelně koná Soutěž Karla Ditterse z Dittersdorfu v komorní hře, které se účastní soutěžící z konzervatoří a ZUŠ celé republiky.

Kostel sv. Kateřiny je v jádru gotický, později barokně a klasicistně přestavěn. Novogotická věž je z r. 1883, kdy proběhly na kostele větší poslední přestavby. Založení kostela souvisí se vznikem města ve 13. století a jeho historie je na samostatný článek. Nelze se nezmínit o vnitřních malbách, jejichž autorem je místní významný rodák Alois Bauch. Na kostele jsou umístěny vzácné mramorové náhrobní desky, které, ačkoliv přežily i časy válečné, jsou nyní terčem místní mládeže a postupně ničeny. Druhý novogotický kostel sv. Františka z Asissi, není památkově chráněn, ale stojí za zmínku jeho oltář, který vytvořili opět místní významní umělci - Josef Obeth a Engelbert Kaps.

V obci se nachází ještě historicky cenný, volně stojící měšťanský dům, který stojí na tzv. horním předměstí a vedle něj je rokoková pískovcová socha sv. Floriána na hranolovém soklu. Na soklu je na levé straně osazena výšková značka vody z povodně r. 1903.

Na hřbitově najdeme společný hrob a pomník devatenácti obětem pochodu smrti, uvidíme zde také poválečné „vandalství“ - hrubým způsobem odstraněny nápisy původního německého obyvatelstva na náhrobních kamenech a pomnících, ale to už je jiná kapitola.

Vidnava - její občané si váží jedinečnosti města a městský úřad se snaží neustále vylepšovat prostředí. Dokladem toho je i vybudování kašny na náměstí za přispění občanů a opravuje i dlažbu náměstí. Vidnavskou novogotickou radnici se podařilo v r. 2001 prohlásit za kulturní památku, toto prohlášení by si jistě ještě zasloužila dochovaná úzkokolejná trať s tunelem ke kaolínovému laomu, Latzelova kaple a hrobka v lesích za Vidnavou, vodárna v podobě hříbečku v lesích u Černého potoka a jiné zajímavé stavby a pomníčky.

 

Na fotografiích je dům č.12 před rekonstrukcí a po rekonstrukci:

          

         

Měšťanský dům na náměstí - kulturní památka,před rekonstrukcí a po rekostrukci v roce 2009.

 

Narodil se 19.1.1929 jako syn kamenického mistra Rudolfa Grimme ve Vidnavě , Mlýnská 59. Po ukončení obecné školy navštěvoval Vyšší střední školu ve Vidnavě, která však byla v roce 1943 zrušena a její žáci pokračovali na Vyšší střední škole v Jeseníku. Po vysídlení našla rodina příbytek v Herrieden u Ansbachu. Zde složil na Vyšší reálce v roce 1948 mladý Rudolf Grimme maturitní zkoušku. Pak následovalo studium přírodních věd v Eichstättu a studium stavebního inženýrství na Vysoké škole technické v Mnichově, které ukončil v r. 1953. Do roku 1958 pracoval na katedře této vysoké školy a získal zde titul Doktor přírodních věd. V letech 1958 – 1961 byl zaměstnán u stavební firmy Philipp Holzmann ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1963 založil vlastní inženýrskou projekční kancelář, která se postupně stala velmi známou v celé SRN. Od roku 1978 přednášel na katedře vysokého stavitelství Technické univerzity v Braunschweigu statiku pro výškové stavby a jejich projektování. Zde mu byl propůjčen titul Profesor přírodních věd. V roce 1982 byl jmenován Ordinátorem na Technické univerzitě v Mnichově.

Od roku 1980 zastává funkci předsedy Spolku rodáků Vidnava – Velká Kraš. Své rodné město Vidnavu navštěvoval téměř pravidelně 2x ročně, patřil k velkým mecenášům a byl důležitým prostředníkem mezi vidnavskou radnicí a partnerským městem Neuburg.

Jeden ze zakladatelů moderní ortopedické chirurgie. Narodil se 21. dubna 1854 v domě č. 98, který stál na náměstí a byl při jeho úpravě v r. 1868 zbořen. Protože pocházel z chudých poměrů, studiemi na gymnáziu se protloukal jen velmi těžce.Díky stipendiu, které dostal od bratra svého kmotra, se mu podařilo udržet se na medicíně. Zajímavou epizodou z jeho asistentského působení na univerzitě je skutečnost, že po krátkou dobu učil také budoucího prezidenta T.G. Masaryka, který se jako filozof zajímal o anatomii a navštěvoval Lorenzův kurz. Brzy po absolvování vysoké školy dostal pro své schopnosti a značné vědomosti místo zástupce vedoucího kliniky.

Doktor Lorenz se především zajímal o vymknuté kyčle malých dětí. Dodnes se v lékařských knihách hovoří o metodě Paci –Lorenzově. Postupně se z doktora Lorenze stal slavný chirurg známý v zahraničí. V roce 1902 dostal nabídku od amerického miliardáře, aby vyléčil jeho postiženou dcerku. Doktor Lorenz skutečně do Ameriky odjel a získal si tam takovou popularitu, že byl dokonce přijat americkým prezidentem Theodorem Rooseweltem.

Za války vložil svoje peníze do pochybných válečných půjček a po válce zůstal zcela bez prostředků. Byl znova vyzván, aby odjel do Ameriky. Na cestu s i tentokrát musel půjčit. V Americe se potýkal s vlnou protiněmeckých nálad a jeho finanční situace se zlepšovala jen velmi pomalu. Podzim života prožil střídavě ve Vídni a v Americe. Po 30 let odmítal profesorský plat na univerzitě v domnění, že jej uživí klinická praxe. Po penzionování pak nedostával žádný důchod.

S rodnou Vidnavou nebyl pan doktor dlouho v žádném kontaktu. Až v roce 1935 se na něj obrátili představitelé obce (člen výboru pro cizinecký ruch pan František Then ), aby zaslal fotografii podle níž byla zhotovena pamětní deska.Na základě této fotografie vznikl Lorenzův reliéf, který z lipovského mramoru vytesal sochař Josef Obeth.V srpnu 1935 byla deska slavnostně odhalena. Odhalení se osobně zúčastnil, v té době už starý pán, profesor doktor Adolf Lorenz.

Významný představitel medicíny chirurg – ortoped a profesor na univerzitě ve Vídni Adolf Lorenz zemřel v požehnaném věku 92 let dne 12.2.1946. Zasazená pamětní deska je aktem spravedlnosti vůči osobnosti, která bude vždy patřit do kulturního dědictví našeho kraje.

Dnes je jméno Lorenz zastoupeno v encyklopediích heslem Konrád Lorenz. Jde o syna profesora Lorenze , který dosáhl světového věhlasu za své výzkumy v oblasti chování živočichů a obdržel v r. 1973 Nobelovu cenu.

Na počátku 20.století se ve Staré Červené Vodě narodil mistr světa v silových disciplínách Emil Bahr. Pocházel z chudé rodiny ajznboňáka. Obecnou školu rovněž navštěvoval ve Staré Červené Vodě. Do učení na mlynáře nastoupil v Hukovicích. Už ve čtrnácti letech pracoval od časného rána do osmi hodin večer a pytle plné mouky mu nedělaly žádné potíže. Jeho síla nezůstala v okolí tajemstvím.

Učeň Emil rád předváděl své silácké kousky. Po vyučení odjíždí do Tyrol, kde pracuje jako mlynář a zkouší různé silové sporty. Hodně cestuje. Navštívil Jugoslávii a Itálii. V polovině dvacátých let se vrací do Vidnavy, podstupuje své první zápasy v ringu. 9.října 1926 nastupuje dvouletou vojenskou službu do Jelšavy na Slovensku ke třetímu batalionu infanterie. Stejně jako silák Frištenský měl Emil Bahr na vojně problémy s oblečením (Československá armáda neměla pro něj vhodnou velikost mundůru). Vojna Emilovi umožnila pracovat na svém talentu. Při výcviku mu nedělalo žádné problémy zvedat až pětadvacetkrát za sebou osmačtyřicetikilový kulomet , nebo přenášet s plnou polní své kamarády. Plně si uvědomuje svůj talent a je rozhodnut zanechat svého povolání mlynáře a dát se na cestu profesionálního zápasníka . Okamžitě po skončení vojenské služby odjíždí s cirkusem Minerva do Lucemburska. Začíná používat umělecké jméno Milo Barus. Se svými siláckými kousky se objevuje ve Francii, Španělsku, v Africe navštívil Kahiru i Kapské město (zde potkává svého spolužáka ze Staré Červené Vody). V roce 1934 vystupuje v Buenos Aires. Obr Milo Barus je v New Yorku neoficiálně uznán jako mistr světa v silových disciplínách (r.1935). V polovině třicátých let se vrací zpět do Evropy. V roce 1936 přijíždí do Vidnavy.

Světem začíná opět hýbat politika. O politické angažovanosti Milo Baruse toho mnoho nevíme, avšak jeho názory byly vždy antifašistické, sympatizoval s komunisty. Koncem třicátých let to byly sklony velmi nebezpečné.

Milo Barus byl nakonec v Nise zatčen a odsouzen na čtyři roky. Vězněn byl v Berlíně a v Golnově. Po propuštění se opět vrátil do Vidnavy, kde pracoval jako brusič kamene. Oženil se s Martou Scholzovou, vdovou se dvěma dětmi. Pokud chtěl někam cestovat, musel se do čtyřiadvaceti hodin policejně hlásit na novém působišti.

7. května 1945 vstupuje do Vidnavy Rudá armáda (oddíly 1.ukrajinského frontu) a Barus jako antifašista získává místo v tehdejší polovojenské správě města. Rušné poválečné roky však tráví opět u cirkusu. Důvěrně poznává stanovou celtu cirkusu Krone, Max a Poppe. Na všech štacích západní Evropou jej doprovází věrná žena Marta. Obživa byla zřejmě slušná, protože Milo kupuje domek v Bad Kostritz nedaleko Gery v tehdejší DDR. Sportovní a varietní činnost končí až po čtyřiceti letech, ale veselé silácké kousky svým přátelům ukazuje dál. V šedesátých letech minulého století často zajíždí do Vidnavy. Unavené tělo sportovce však postupně odmítá poslušnost. Barus se ještě snaží co nejvíc zabezpečit svou ženu, prodává usedlost s penzionem v Bat Kostritz a stěhuje se do podhůří Alp v tehdejším západním Německu kde v roce 1976 umírá. Zůstaly po něm bohaté vzpomínky pamětníků a fotografie z vystoupení.

( V osmdesátých letech byl ve Vidnavě natáčen životopisný film Milo Barus – nejsilnější muž ).

Většina našich občanů střední a starší generace velmi dobře znala vzácného člověka p.děkana Jozefa Nowaka.
Narodil se 5.12.1908 v obci Horní Žukov na Těšínsku v rodině kováře jako nejmladší z pěti dětí. Už v dětství se projevil jako velmi nadané dítě. Rodiče jej dali studovat na gymnázium v Českém Těšíně. Jako student vyšších tříd si přivydělával v kapele svého otce na tanečních zábavách. Po maturitě se rozhodl pro studium bohosloví a nastoupil do kněžského semináře ve Vidnavě. Profesoři brzy objevili jeho nadání na cizí jazyky a lásku k hudbě. Student Jozef Nowak téměř po celou dobu pětiletého studia dirigoval bohoslovecký pěvecký sbor a značně se zdokonalil ve hře na varhany. Vysokoškolské studium zakončil primicí (vysvěcením) na faráře v roce 1933. Nastoupil na farnost ve Fryštátu okres Karviná, kde působil jako katecheta až do roku 1940. V tomto smutném roce byl bezdůvodně zatčen (jako celá řada jiných polských farářů) a exportován do koncentračního tábora Dachau. Nejstrašnější období však prožil v koncentráku Mauthauzen. Z hladu a zesláblého srdce měl oteklé nohy, ztrácel paměť. V této kritické situaci byl přidělen na plantáže cibule. Z hladu ji tajně pojídal a tím si nevědomky zachránil život, protože cibule jej dokázala odvodnit. Po intervenci kardinála Bertrama, vratislavského biskupa, byli všichni kněží opět soustředěni do koncentračního tábora Dachau. Zde byl vězněn až do osvobození v roce 1945. S podlomeným zdravím a ve zuboženém stavu se vrátil domů a začal působit na farnosti v Orlové II – Lazy.

Do našeho města se pan farář Jozef Nowak vrátil v roce 1963. Kostel sv. Kateřiny i fara byly velmi zanedbané a potřebovaly generální opravu . V této době bylo obtížné shromáždit dostatečné množství finančních prostředků na opravu. Pan farář říkával „ s pomocí Pána Boha“ se dílo podařilo uskutečnit. Nejvíce mu však pomohli jeho přátelé z rodného kraje a z bývalé farnosti na Těšínsku . Poskytli nejen finanční prostředky, ale také značnou část stavebního materiálu, lešení a hlavně pracovní sílu. Lidé dodnes vzpomínají na pracovní nadšení dobrovolníků ( přátel pana faráře ) , kteří v červnu 1973 zahájili opravu kostela. Během několika týdnů vyrostlo dřevěné lešení až na vrchol věže a kolem celého kostela. Když šli naši občané na šestou do práce už v každém patře lešení kostela byl čilý ruch . Večer v 6 hod. se ještě stále pracovalo. Po opravách fasády a střechy byly provedeny úpravy uvnitř kostela. V následujících letech se situace opakovala : byla provedena oprava fary, kostela sv. Františka, kaple v Hukovicích i ve Velké Kraši. Pan děkan Nowak byl velmi aktivní, pracovitý a manuálně zručný člověk. Dokázal si poradit s jakoukoliv zednickou, stolařskou a elektroinstalatérskou prací. Rád pracoval na zahradě. Jeho předzahrádka u fary byla ozdobou celé obce. Kromě rodného polského jazyka hovořil a psal plynule německy, latinsky a česky. Zabýval se překlady starořeckých textů.

Význam osobnosti p. děkana Jozefa Nowaka však nespočívá ve vzdělání, hlubokých vědomostech a velké péči o církevní majetek. Byla to především jeho láska k lidem, skromnost, obrovská snaha každému pomoci, zvláště trpícím a umírajícím. Za 34 let svého působení ve Vidnavě znal všechny občany , každého si vážil a oni si vážili jeho. Byl opravdovou osobností s nekonečným celoživotním optimismem, který dokázal rozdávat všem.

Zemřel na své faře ve Vidnavě 12.6.1995 v požehnaném věku 87 let a je pochován na hřbitově v rodném Žukově.

(V textu byly použité vzpomínky řádových sester z Kongregace sv. Karla Boromějského v Městě Albrechtice a Znojmo, které dříve působily ve Vidnavě.)