Historie klášterních budov č.p. 107 a č.p. 251 ve Vidnavě souvisí s působením Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v naší obci. Počátky kláštera spadají do roku 1868, kdy tehdejší vidnavský farář P. Wache chtěl pomoci chudým farníkům, kteří byli ponejvíce dělníky a nádeníky. Pan farář poznal působení sester Kongregace v Nyse a rozhodl se povolat tyto sestry do Vidnavy, aby pomáhaly místním chudým. V Nyse působila Kongregace od roku 1848, kdy tam přišly řádové sestry z Prahy.

Z vlastních prostředků zakoupil pan farář pozemek, velikou zahradu (dnes nabí-zenou k prodeji) a dům č.p.107, který měl 7 velikých pokojů. Vše dal svým nákladem opravit a požádal generální představenou v Nyse o příchod sester, současně si vyžádal arcibiskupský souhlas, takže v říjnu 1868 se mohly sestry nastěhovat a na svátek svého patrona Karla Boromejského otevřít dívčí školu. Počet žákyň byl 90. Přestože většina žáků byla nemajetná a tudíž byla vyučována zdarma, škola vzkvétala a počet žákyň se zvyšoval. Postupně byla vybudována škola obecná, měšťanská a v 1. roce první světové války byla dokončena stavba penzionátu. Rozmach vidnavského kláštera finančně podporovali vratislavští arcibiskupové.

Za první republiky škola dále prosperovala. Největšího rozkvětu dosáhl ústav zřízením Odborné školy pro ženská povolání v roce 1929. Německá okupace však znamenala konec pro školu i penzionát. V r. 1940 byla zabrána budova arcibiskupského kněžského semináře ( bývalé VDO) pro vojenské účely a tehdejší ředitel semináře najal obě budovy kláštera pro své bohoslovce. Sestry jim vedly domácnost a hospodářství. Někteří studenti teologie však také museli nastoupit vojenskou službu, ústav se pomalu vyprazdňoval, nakonec zůstali jen profesoři a sestry a to až do r. 1946. Ukončení 2. světové války přineslo mnoho změn, které zasáhly i vidnavský klášter.

Provincionální představená z Města Albrechtic, pod kterou spadal vidnavský klášter,
hledala možnost využití prázdných budov a od ZNV v Ostravě získala povolení ke zřízení ústavu pro mentálně postižené děti. Tak vznikl od 21. 12. 1946 Slezský domov sv. Karla Boromejského pro slabomyslné děti. Do ústavu byly přeloženy sestry z Frývaldova, kde byl zrušen městský starobinec po odsunu starých německých obyvatel.

Od roku 1950 byly do kláštera koncentrovány řádové sestry i z jiných Kongregací a ze zrušených klášterů.

Děti ze Slezského domova‘‘ byly přemístěny do Opavy a Vidnava se stala charitním domovem pro sestry důchodkyně Kongregace sv. Karla Boromejského.

Sester důchodkyň přibývalo a nemohly se vejít do bývalého kláštera. Proto se část sester v r. 1962 nastěhovala do budovy bývalého soudu na náměstí.

Mezitím však byla ve Vidnavě založena 15. 7. 1956 Učňovská škola místního hospodářství, která byla umístěna do budov č.p. 64 a 68 na náměstí.

Tyto prostory učňovskému zařízení brzy nedostačovaly a v roce 1962 došlo k vynucené
výměně budov mezi bývalým klášterem a učňovskou školou. Tak se sestry boromejky přestěhovaly na náměstí do budov 64, 66 a 68 a učni do budov 107 a 251 v Klášterní ulici. Z budovy 107 byl zřízen internát a z budovy 251 škola.

Výměna budov má svoji samostatnou historii. Nejprve Náboženská matice v Praze nabídla čs. státu jako dar nemovitosti bývalého kláštera, stát dar přijal a posléze jej kompenzoval bezúplatným převodem budov 64, 66 a 68 do vlastnictví České Charity v Praze. Tak byla podle tehdy platných právních norem vynucená výměna legalizována.

V objektu bývalého kláštera byly nejprve mezi budovami 107 a 251 vybudovány dílny pro obor truhlář, strojovna a skladové prostory. Z budovy kaple byla zřízena provizorní tělocvična. V letech 1964 a 1965 byly rekonstruovány půdní prostory budovy 107 na ložnice pro učně. Budova internátu však byla 19. 11. 1965 postižena požárem, při kterém byla zničena střecha, půda, celé 3. poschodí a stropy 2. poschodí, na které se při vichřici 28. 11. 1965 zřítily komíny. Nebyla to jediná pohroma této budovy, 23. 11. 1984 došlo při vichřici k odtržení plechové střechy a její oprava se protáhla až do roku 1985.

Učňovské zařízení prošlo několika organizačními změnami, které souvisely s vývojem učňovského školství u nás. Vyučovaly se zde různé učební obory, nejprve zedník, sklenář,pokrývač, kamnář, cihlář. Od 60. let obory obuvník, malíř-natěrač, podlahář a zejména obor knihař, na kterém se od roku 1963 připravovali žáci z celého Československa. Výuka oboru knihař byla ukončena v r. 1983, kdy byl tento obor převeden na SOU Bohumín.

Od tohoto roku připravovalo učiliště především absolventy zvláštních škol v oborech
truhlář, obuvník a knihař. Areál zařízení byl doplněn o stavbu školních dílen, která byla
uvedena do provozu 26. 2. 1987.

Vzhledem k tomu, že od poloviny 90. let stále klesal počet žáků učiliště, hledalo se
jiné využití pro poměrně dobře vybavené zařízení. Vedení učiliště se rozhodlo pro řešení
formou transformace Odborného učiliště na Výchovný ústav pro mládež ,se zachováním možností výuky v zavedených učebních oborech pro svěřence ústavu. K této změně došlo
1.1. 1998 . Od tohoto data jsou budovy bývalého kláštera využívány Výchovným ústavem pro mládež pro chlapce ve věku od 15 do 18 let. Svěřenci ústavu se připravují na budoucí povolání na Odborném učilišti v oborech Truhlářské práce a Obuvnické práce a na Učilišti v oborech Provoz společného stravování a Výroba obuvi. Část svěřenců je zařazena do pracovně výchovné skupiny a pracuje jednak v dohodnutých pracovních činnostech pro různé firmy a také pro Obecní úřad Vidnava, jednak při údržbě zařízení, či při jednoduchých výrobních pracích pro ústav (výroba dřevěných palet nebo výroba zámkové dlažby).

Připravil Mgr. Čestmír Dvořáček s použitím materiálů z článku Klášter Milosrdných sester sv.Karla Boromejského ve Vidnavě od Richardie Novákové, Sestry Představené, uveřejněném v publikaci Vidnava 1268 - 1993.

Ke dni 30.6.2012 ministerstvo školství výchovný ústav uzavřelo.

Vidnavský kněžský seminář a filosofickoteologické učiliště byl založen Vratislavským biskupem a kardinálem Jiřím Koppem v roce l899. Ve Vidnavě bylo gymnázium, ale protože denní dojíždění působilo mnohým studentům značné potíže, rozhodlo se město, že pro ně vystaví konvikt, jakýsi druh internátu. Se stavbou se začalo r.1899, ale protože se město dostalo do finančních potíží, stavba brzy ustala. Pozemek s rozestavěnou budovou zakoupil Kopp pro učiliště. Připojil další křídlo budovy, která byla ukončena r.1902. Učilišti byl přiznán charakter vysoké školy se čtyřletou učební dobou. Reprezentantem učiliště byl ředitel, jehož jmenoval vratislavský arcibiskup. Jediným Čechem po celou dobu trvání učiliště byl mezi profesory František Onderek. Profesoři pracovali vědecky a jejich díla vycházela nejčastěji ve vlastním sborníku Wiedenauer Studien. V semináři bylo několik knihoven, z nichž odborná obsahovala 20 000 svazků. Z řad posluchačů vyšel jeden biskup - Jiří Stroba, biskup z Poznaně.

V listopadu roku 1939 přišlo prvních šedesát zajatců polské národnosti do kaolínových dolů ve Vidnavě. V roce 1940 byli vystřídání francouzskými zajatci. Koncem září 1940 již bylo francouzů ve Vidnavě na 600 důstojníků a 100 obyčejných vojáků. Místem uvěznění se pro zajatce stal právě bývalý theologický seminář. Později přibyli i angličtí zajatci. Celkový počet vězňů se blížil k číslu 800. Průměrně se v táboře pohybovalo 500 osob.

Někdy v letech 1943 zde byl zřízen i lazaret: Doposud se podařilo najít 9 sovětských zajatců, kteří zemřeli v lazaretu a jsou pochováni na místním hřbitově.

 - Fatigov Biroget (Tat.)      (1918 - 4. 12. 1944)  v 8:00 hod  -  poch. 6. 12. 1944

 - Rezvatov Leonid (Rus.)    (15. 1. 1918 - 23. 11. 1944) v 11:30 hod  -  poch. 24. 11. 1944

 - Krasnikov Andrej pokr. (Rus.)   (27. 10. 1913 - 9. 1. 1945) - poch. ?

 - Kasimov Gaif (Azer.)        (1919 - 3. 10. 1944) - poch. 5. 10. 1944

 - Kendžaev Nigmat (Turk.)  (5. 5. 1923 - 27. 9. 1944) - poch. 28. 9. 1944

 - Basirašvili Roman (Gruz.)   (7.1903 - 18. 9. 1944) - poch. 19. 9. 1944

 - Azarjan Aleksandr (Arm.)   (1904 - 3. 11. 1944) - poch. 4. 11. 1944

 - Dulepov Bulikij (Turk.)        (7. 1. 1922 - 9. 11. 1944) - poch. 10. 11. 1944

 - Mamčin Lev (Ukr.)              (21. 9. 1921 - 8. 12. 1944) - poch. 11. 12. 1944

   Začátkem roku 1945 vyhloubilo 9 anglických zajatců podkop a uprchli. U Kobylé však byli dopadeni a 4 z nich zastřeleni. Více informací na odkazu - http://www.koncentracni-tabory.estranky.cz/clanky/zajatecke-tabory-na-jesenicku/vidnava.html

Po první světové válce považovali někteří činitelé ústav za německou instituci a ministerstvo školství rozhodlo v r.1921 o jeho zrušení. Záležitost přišla k soudu a dopadla pro ústav příznivě. Názory na zrušení opět ožily ve třicátých letech.

Za 2. světové války studovali nejprve na ústavu bohoslovci z Olomouce. Po uzavření českých vysokých škol bylo v r.1940 vedení semináře oznámeno, že celá budova bude předána německé armádě. Učiliště nalezlo útulek v klášteře Boromejek. Původní budova sloužila do r.1942 jako zajatecký tábor pro důstojníky, pak zde byl zřízen lazaret a lékárna . V r.1944 vypukl v budově požár. Se začátkem r.1945 nastaly poslední dny učiliště. Dne 19.3.1945 byla výuka přerušena a už nikdy nebyla obnovena. V květnu obdrželi bohoslovci příkaz od dr.Oderka, aby nastoupil na bohoslovecké učiliště do Olomouce.

Budovu poničenou válkou dlouho neopravovanou, používala po válce družstvo Jednota z Jeseníku pro sklad obilí. V r.1949 byla pronajata školícímu středisku ČSD v Olomouci. Knihovny byly odvezeny do Těšína a Olomouce, budovu převzala v r.1950 vojenská správa a adaptovala ji na zotavovnu.

Po válce byli němečtí občané odsunuti. Mezi ně patřili i profesoři semináře Harbich ( historik), Kirchner ( patřil k neoblíbenějším, přednášel teologii, sociologii, pedagogiku), Kleineidam ( filosof, dobrý psycholog), Otto ( Nový zákon, řečtina, dějiny umění, hernemeutika). Byli odsunuti 3.10.1946.S nimi odešly i sestry sv.Karla Boromejského.

Vysokoškolský kněžský seminář ve Vidnavě vychoval za dobu své existence asi 370 kněží. Byť byl obehnán od r.1904 vysokou zdí stal se součástí města, žel také už jenom bývalou.... Od 50. let zde ministerstvo obrany zřizuje Vojenskou dětskou ozdravovnu Vidnava, která sloužila dětem z celé ČR k ozdravným pobytům až do roku 1997. Poté zůstala budova opuštěná. Stát celý komplex od církve (pův. vlastníka) odkoupil a plánuje zřídit zde vězeňský ústav.

Vidnavská radnice byla postavena v roce 1867 přestavbou z budovy policejní stanice. (Původní radnice stála uprostřed náměstí.) Novogotická stavba byla vybudována podle plánů Franze Grögera. Do fasády byly zabudované uměleckořemeslné nefigurální štukatérské prvky např. portál s kraby a kytkou na vrcholu, lemování kolem oken, korunní a kordónové římsy. Dominantou je hranolová hodinová věž s jehlancovou měděnou střechou.

V roce 2000 byly věžní hodiny napojeny na vysílač středoevropského času v Praze. Uvnitř dvoupodlažní budovy jsou druhotně zabudované ale velmi hodnotné součásti: pamětní deska se znakem vratislavského biskupa z roku 1551 a portál ze zbořeného domu v Radniční ulici .Poslední rozsáhlé opravy byly provedené v r. 1974.                                                                                      

V srpnu r. 2001 prohlásilo Ministerstvo kultury ČR celý objekt radnice za nemovitou kulturní památku zapsanou v Ústředním seznamu pod. evid. č. 51087 / 9 – 90.

Tato skutečnost značně ovlivnila získání dotace na opravu fasády. Barevnost fasády je nepatrně pozměněna a provedena v sytějších barvách. Omítka je opatřena paropropustným fasádním nátěrem vhodným k obnově historických objektů. Celý cementový sokl je nahrazen sanační omítkou , aby odolal zvýšené zemní vlhkosti. Nadokenní oblouky a římsy jsou nově oplechovány titanzinkovým plechem.

V roce 2010 získalo město dotace v rámci Významných projektů Olomouckého kraje na rekonstrukci obřadní síně ve výši cca 700 000,- Kč, síň byla přebudována na společenský sál, kde se konají společenské akce, zasedání zastupitelstva města, mezinárodní setkání se zahraničními partnery a významné události v životě občanů města (svatby, vítání občánků...). Fasáda radnice na boční a zadní části budovy byla v roce 2010 rovněž opravena z dotací Olomouckého kraje.

V předsálí je umístěna stálá výstava historických fotografií a obrázků z Vidnavy a jejího okolí.

Budova radnice je výraznou pohledovou dominantou náměstí i celého města. Má svůj kulturně-historický význam a zaslouží si naši trvalou péči i v dalších letech .

Pověst vypravuje: ve Vidnavě žil kdysi bohatý ale lakomý mlynář , který chtěl levně postavit nový mlýn. Upsal svou duši ďáblu a ten mu slíbil postavit veliký mlýn za jednu noc a práci dokončit před prvním zapěním kohouta. Skutečně se mu podařilo mlýn zbudovat, zbývalo jen přinést obrovitý mlýnský kámen. Našel jej na hoře Smolný vrch a letěl s ním vzduchem právě nad náměstím, když se ozvalo kuropění. Ďábel obrovský kámen upustil a ten spadl před radnici na zem. Na kameni pak celá staletí rozbalovaly ženy z okolí máslo a sýry při týdenních trzích. Kámen byl i v nejparnějším létě stále studený a dobře potraviny ochlazoval. Vyprávělo se o něm, že až zmizí, není soudný den daleko. K poslednímu soudu však hned tak nedojde, protože kámen byl v 19. stol . uložen do základů nové radnice a leží tam dosud. Šlo patrně o velký bludný balvan, který k nám ze severní Evropy přinesl ledovec.

U města Vidnavy žil kdysi muž jménem Ludvík, který se zabýval výrobou vochlí, Jeho zboží si všichni chválili, protože prý bylo téměř nezničitelné. Proto náš vochlář prodával své výrobky po celém kraji. Nastala ale doba, kdy o jeho vochle přestal být zájem, protože je už skoro každý měl. A tak zručný řemeslník začal pociťovat nouzi. Živořil víc a víc a nakonec musel prodat i svůj malý domek. Odstěhoval se do jeskyňky v lese a tam žil. Les ho vlastně živil. Poskytoval mu dřevo na vochle, lesní plody a hříbky k jídlu. Copak v létě, to se vochláři dařilo ještě dobře. Všechno se zhoršilo na podzim poněvadž lidé kupovali jen velmi málo. Občas se nad Ludvíkem slitovala některá hospodyně a dala mu aspoň kus chleba, sýra nebo vajíčko. To ale samozřejmě nestačilo. Není tedy divu, že se vochlář začal zimy velice obávat. Toho velkého strachu si mnozí všimli a když se někdo něčeho hrozně bál, říkali o něm: Ten se bojí jako vochlář zimy. Ludvík celé dny uvažoval, co udělá, aby neumřel hlady. Snad bych mohl někam do služby k sedlákovi, napadlo ho jednou při cestě k jeskyni. Vtom ale zakopl o kámen a roztáhl se na zem, jak byl dlouhý a široký. „Co tady má dělá ten balvan? Však ty tu už překážet nebudeš“, ručil se vochlář, opřel se do kamene a ten se po chvíli námahy odvalil stranou. „No, servus,“ vydechl obyvatel jeskyně, když nahlédl do díry po balvanu. V díře se skvěl velký hrnec plný zlaťáků. Muž si musel protřít oči, štípnout se do tváře a vzít několik peněz do rukou, aby uvěřil, že se mu vše nezdá. Ne, je to pravda, blesklo mu hlavou. Když se trochu vzpamatoval, chtěl peníze ukrýt na bezpečné místo. Dotkl se hrnce a najednou uslyšel jakýsi hlas vycházející z hloubi lesa. „Neber víc než pětadvacet zlaťáků za týden, neber víc než pětadvacet zlaťáků za týden,“ nabádal jej tajemný neznámý. Ludvík se stále třásl rozčilením a hned slíbil, že víc peněz z hrnce nevezme. Odpočítal si proto stanovený počet zlatých a uháněl do vidnavského obchodu koupit si něco k jídlu. Však mu už parádně kručelo v břiše. V obchodě ukázal na pěkný kousek masa, bochník čerstvého bílého chleba, malý soudek frývaldovského piva a chystal se zaplatit. „I hleďme, sousede, na tu krásu. Kdepak jste se dostal k tak pěknému zlaťáčku,“ tetelil se kupec radostí, když přijímal lesklou minci. „Je vidět, že i vaše řemeslo má zlaté dno.“ „Ale,“ odpověděl ledabyle vochlář, „ležel pod kamenem na cestě, tak jsem ho zvedl.“ Však dobře věděl, že mu to obchodník neuvěří. A tak se smáli oba, protože každý z nich měl svůj důvod k radosti.

Od té doby vedl vochlář Ludvík panský život. Kdykoliv přišel do Vidnavy, všichni kupci a hostinští se na něj usmívali a uctivě jej zdravili. Stal se váženým člověkem. Peněz měl tolik, že je ani nemohl utratit. A tak si začal zbylé zlaťáky ukrývat v lese. Každý týden vzal z hrnce pod kamenem jen tolik, kolik mu bylo hlasem povoleno. Při každém vybírání peněz slyšel varování: „Jen pětadvacet zlatých týdně, jen pětadvacet zlatých týdně.“ Vidnavští sousedé si na vochlářovo bohatství brzy zvykli, však také nepřišli zkrátka. Jen jim bylo divné, proč pořád bydlí v lesní jeskyni. „To víte, les mám rád, protože mi dává materiál na mé zboží.“ To byla pravda, protože vochle vyráběl, aby se nenudil. O tom, že musí hlídat svůj poklad, pochopitelně nemluvil. Jednou se mu ale naskytla příležitost koupit krásný dům, co dům, spíše zámeček, hned u lesa. „Váš dům koupím, ale s podmínkou, že polovinu ceny uhradím hotově a druhou půlku zaplatím ve splátkách patnáct zlatých týdně,“ diktoval podmínky prodeje majiteli zámečku, který rád souhlasil. Plácli si a uzavřený obchod šli zapít.

Ludvík se nastěhoval do zámečku a dělal pána. Svůj závazek plnil poctivě a platil slíbených patnáct zlatých týdně. Bývalého vochláře všichni poslouchali na slovo a pochlebovali mu, neboť se při něm měli dobře. A když si člověk začne myslet, že ostatní jsou na světě jen proto, aby ho chválili a poslouchali, nikdy to nedopadne dobře. Novopečený pán chtěl, aby zámeček byl hned jeho a musel proto okamžitě uhradit dlužnou částku. Přišel ke skrytému hrnci pro peníze a chystal se je vybrat. „Jen pětadvacet zlatých, jen pětadvacet zlatých,“ varoval ho jako vždy neznámý hlas. „Jdi mi k šípku!“ rozkřikl se pan Ludvík směrem k lesu. „Nepleť se do cizích věcí,“ dořekl a položil ruku na hrnec. Najednou zděšeně vyskočil. Hrnec zmizel. V jámě zůstala jen hlína.

Že pýcha předchází pád, platilo i v případě Ludvíka. Ze zámečku se musel vystěhovat, protože už neměl peníze a opět začal obývat jeskyni v lese. Zase vyráběl vochle, už ne z nudy, ale proto, aby měl aspoň na suchý chleba a kousek tvarohu. Kupci a hostinští ho přestali zdravit a kdyby se nad ním občas někdo neslitoval a nekoupil jeho vochli, kdoví, jak to s ním dopadlo.

Vochle je obdélníkové  prkénko s vysokými protisměrně vychýlenými hřebíky nebo jinými hroty.  Připevňovala se většinou buď k těžké lavici, nebo na zatlučený kůl. Byl  to nezbytný nástroj k takzvanému vochlování, což je rozštěpování  dlouhých svazků lněných vláken a čistění lnu od koudele a nečistot.  Koudele se pak užívalo při výrobě hrubé příze a provazů. Vochlovalo se  tak, že pravá nebo levá ruka uchopila svazek vytřeného lnu. Švihnutím se  lněná vlákna zasekla mezi hroty vochle a pak se mezi hroty protahovala.  Tento postup se několikrát opakoval. Vyvochlované lněné vlákno se pak  spřádalo. Vochlování, to byl základ jemnosti, krásy a jakosti lněného  vlákna a tím i příze.

Zatopený lom v části Štachlovice je nyní využíván k rekreačnímu koupání a také k rybaření.

Město Vidnava zde zřídilo rybářský revír, majitelé platných rybářských lístků si mohou povolenky zakoupit přímo na MěÚ Vidnava.

Město zde provozuje v letní sezóně sociální zařízení.

Město Vidnava, spolu se svými částmi Novou Malou Kraší, Štachlovicemi a Vidnavským Fojtstvím nepatří svou rozlohou k největším v jesenickém okrese. Přesto i její katastr je geologicky a geomorfologicky rozmanitý a zajímavý. Rozkládá se při jižním okraji geomorfologické provincie Středoevropská nížina, geomorfologické soustavy Středopolské nížiny a geomorfologické oblasti Slezská nížina s plochým nížinným a pahorkatinným peri- glaciálním reliéfem, vzniklým na málo odolných pleistocénních sedimentech. Na českém území náleží katastr města do geomorfologické provincie Česká vysočina, geomorfologické soustavy Krkonošsko-jesenické, geomorfologické oblasti Krkonošsko-jesenického podhůří. Zčásti zasahuje do geomorfologických celků Vidnavská nížina a Žulovská pahorkatina.

Vidnavská nížina je plochou pahorkatinou v severní části Jesenicka s rozlohou 47 km2, střední výškou 270,4 m a středním sklonem 10 48´. Je složena z třetihorních a čtvrtohorních sedimentů (usazenin). V pleistocénu (starších třetihorách) byla dvakrát zaledněna pevninským severským ledovcem. Z těchto období pochází mj. výskyty sprašových hlín.
Žulovská pahorkatina se dělí do dvou geomorfologických okrsků - Tomíkovické pahorkatiny a Černovodské pahorkatiny. Část katastru města Vidnava zasahuje do Černovodské pahorkatiny - členité pahorkatiny tvořené vyvřelými horninami žulovského granitového plutonu, především granity a granodiority (i mineralogicky byl proslulý Stachlovický lom, kde byly nalezeny největší a nejvýraznější agregáty a krystaly molybdenitu). Jedná se o ukloněnou tektonickou kru s erozně denudačním reliéfem. Nacházíme na ní jak pozůstatky zarovnaného povrchu, tak četné ostrovní hory.
Zajímavé jsou pozůstatky ledovcové modelace, se kterou souvisí i vznik hlubokých soutěskovitých údolí vodních toků. Intenzivní zvětrávání žulovského granitového plutonu však započalo již mnohem dříve. Jedním z nejdůležitějších faktorů zdejšího geomorfologického vývoje bylo velmi dlouhé období hlubokého chemického zvětrávání (patrně již od druhohor). Tomu nasvědčují jak vyvinuté kaolíny, tak detritické (písčité) zvětrávání, které v místních tektonických zónách dosahuje hloubek přes 150 m.
Nejstarší prokázané pevninské zalednění, které zasáhlo Vidnavu, bylo halštrovské (nazváno podle řeky Bílý Halštrov), které se odehrálo před 500 000 až 430 000 lety př. Kr. Jeho sedimenty jsou vesměs překryty sedimenty zalednění mladšího - sálského (nazvaného podle řeky Saale), které proběhlo před 290 000 až 230 000 lety př. Kr. Materiály, které severský pevninský ledovec přisunul (proto název souvky) na katastr Vidnavy, jsou otevřeny štěrkopískovnami na Polském kopci a jeho úbočí. V okolí Vidnavy se nacházejí rovněž bludné balvany (balvany, bloky, valouny a pod., které se svým složením liší od hornin příslušné oblasti). Největší byl Máselný kámen, který spočíval až do roku 1867 na vidnavském náměstí. Byl 7 m dlouhý, 1 m vysoký a 60 cm široký. Vážil asi 11 tun. Při stavbě nové radnice byl rozebrán a jeho materiálu bylo užito při stavbě jejího portálu. Další bludné balvany slouží ve Vidnavě v městském parku jako součást pomníku výročí města a jako dominanta před bývalým pivovarem. Menší bludné balvany a souvky jsou součástí pozůstatků středověkých hradeb a byly užity i při jejich opravě ve smyslu zachování původního středověkého postupu jejich výstavby.
Zajímavý geologický vývoj skalního podloží Vidnavy dokládají i nerosty, které zde můžeme nalézt - allanit, achát, aktinolit, albit, almandin, almandin-spessartin, amfibol, andalusit, apatit, aplom, biotit, ilmenit, kyanit, epidot, fosforit, granát, hesonit, chalcedon, ilmenit, kalcit, kaolinit, křemen, křišťál, křemen hvězdový, křemen stébelnatý, křemen železitý, magnetit, manganit, manganomelan, molybdenit, monazit, muskovit, ortoklas, záhněda.

RNDr. Jan Hauk, CSc., Vlastivědné muzeum Jesenicka

Vhodně umístěné památné kameny tvoří významný krajinotvorný prvek . Často nám připomínají místa lidské tragédie nebo významné události v dějinách města. Kameny většinou zastaví pocestného k nostalgické vzpomínce a zamyšlení ...


1. V blízkosti chaty Ferdinandka je místo s památným kamenem. Na tomto místě se nešťastnou náhodou zastřelil správce městských lesů Vidnava. Na kameni je čitelný německý nápis : "Zde zemřel dne 7.12.1904 Karl Scheithauer správce městských lesů Vidnava."

A ty, pocestný, vzpomeň motlitbou lovce, kterého jeho vlastní zbraň pod trávník spočinout donutila.

 

2. Na cyklotrase z Velké Kraše do Černé Vody jsou asi 100m od chaty Habina na pravé straně cesty dva pamětní kameny. Legenda hovoří o přestřelce mezi správcem lesa a pytlákem s kořistí. Tragické setkání zaplatili oba svým životem. Nápisy na těchto kamenech už nejsou čitelné. Jen na kameni pytláka je znát letopočet :1931. Kámen hajného byl v padesátých letech minulého století upraven.

Na desce byl krásný český nápis : Stará země je můj přítel. Robinson Jeffers. Deska s nápisem byla v sedmdesátých letech zničena neznámým vandalem. Město Vidnava obnovilo tento nápis.

3. Na školním hřišti byl v roce 1968 slavnostně odhalen kámen s nápisem připomínajícím 50. výročí samostatnosti . Za asistence nově vzniklých junáckých oddílů byly v jeho blízkosti vysazeny tři lípy. Také tento nápis byl vandalsky zničen. Okolí pamětního kamene je dnes neudržované a žádá si větší úpravu.


4. V parku za Vidnávkou je pamětní kámen – bludný balvan , který byl odhalen při oslavě 700 let od založení obce (1266 – 1268). Na kameni je nápis : Na paměť 700 let založení Vidnavy. 1266 – 19.června 1966.


V roce 2003 město rozšířilo počet památných kamenů hned o 2 ks.
5. 28.9. 2003 byl u hradební zdi v Radniční ulici odhalen pamětní kámen s nápisem: Obrať svou tvář ke slunci, ať stíny minulosti padnou za tebe. Dílo PaedDr. Jana Pospíšila bylo odhaleno u příležitosti 735. narozenin naší obce a 10. výročí partnerských vztahů s Neuburgem. Na povrchu kamene je vymodelovaná část Žulovské pahorkatiny. Poznáme zde vrch Smolný, Boží horu, údolí řeky Vidnávky a její přítoky. V místě, kde je katastr našeho města, je symbolicky vsazen kámen dovezený z Neuburgu.

Vidnavské bludné balvany a souvky Nejmladší geologické období , čtvrtohory, zanechalo v oblasti Vidnavy zajímavé stopy.V této době „ledové“ se v důsledku poklesu průměrné roční teploty na 4,5°C rozšířil pevninský ledovec ze svého centra ve Skandinávii až k úpatí našich pohraničních hor Jeseníků a Beskyd.
Mocnost ledovcového příkrovu dosahovala v našem kraji asi 200 m. Postupováním ledovce se posunovaly ze severu na naše území také větší či menší valouny různých druhů křemene, pazourků a zejména červené žuly zv. RAPAKIWI . Tvar balvanů uvězněných v ledovci byl nepravidelný, ale jejich stěny a rohy byly ohlazeny posouváním po skalnatém podkladě a při transportu mnoho set kilometrů dlouhém.Tyto souvky velkých rozměrů přesahující v průměru 1,5 m a váhy několika metrických centů nazýváme BLUDNÉ BALVANY. Jeden z největších bludných balvanů z červené žuly je umístěn v městském parku Komenského v Ostravě , má rozměry 200x150x135 cm a váží 73 q. Známý je také bludný balvan , který leží v parku před Vodní tvrzí v Jeseníku.
Velká část bludných balvanů větších rozměrů byla v posledních letech takto ze svého původního místa přenesena a použita ke zkrášlení parků a nebo jako mezníky a památníky.
Ve Vidnavě bylo použito bludných balvanů při stavbě památníku k výročí 700 let založení obce (v parku), dále jsou umístěné za radnicí na tržišti, u výchovného ústavu , na školním hřišti , ve sportovním areálu TJ Vidnava a na Mírovém náměstí .Vedle tohoto, svou velikostí a barvou již vzácného, bludného balvanu bude umístěna mapa a turistický průvodce cyklotras. Malé červené balvany - souvky si občané s oblibou dávají do zahrad a na skalky. Bludným balvanům se tak dostává čestného umístění a nejsou znehodnoceny jako stavební materiál.
V poslední době se zásluhou vášnivého mineraloga Martina Hanáčka a s pomocí OÚ Velká Kraš buduje velká expozice bludných balvanů v parčíku u rod. domku p. K. Kučery (směr koupaliště ). Svou velikostí ojedinělý bludný balvan, který dosud leží na svém původním místě , se nachází vedle chráněného velkého dubu nad kaolinovým lomem.Rovněž tento bludný balvan bude možná přemístěn pod mapu cyklotras na Mírové náměstí.

Název města je pravděpodobně odvozen od slovanského kořene a od řeky Wydna či Widna, což znamenalo čistou či průhlednou vodu.
Vidnava byla založena na pravém břehu řeky Vidnavky, severně od Rychlebských hor a Žulové, na okraji nížiny, která přechází do roviny kolem řeky Nisy v Polsku. Město má jednu z nejmenších nadmořských výšek v této oblasti (226-233 m). Od roku 1742 se Vidnava dostala do bezprostřední blízkosti státních hranic s Německem a po roce 1945 s Polskem. Tyto hranice i po úpravě v roce 1959, kdy bylo ve vidnavském katastru předáno přes 80 hektarů polského území Československu, obklopují město téměř ze tří stran. Také silnice, která spojuje Vidnavu na východě s Mikulovicemi a na západě s Javorníkem, probíhá často těsně u hranic; další silnice vede k jihu do Žulové a odtud k Jeseníku. Katastr o rozloze 425 hektarů je rovinatý.


Kulturní památky ve Vidnavě

Město Vidnava je bohaté nejen svou historií, ale také kulturními památkami, které se zde dochovaly. Pro svou výjimečnost bylo celé historické jádro Vidnavy dne 10. 9. 1992 prohlášeno Ministerstvem kultury ČR za městskou památkovou zónu (rejst. č. 2204). Výjimečně jsou zde dochovány zbytky pozdně středověké městské fortifikace z 15. až 16. století, které tvoří přirozené hranice této zóny. Kromě nich můžeme ve Vidnavě uvidět původní náměstí s valounkovou dlažbou, na kterém se tyčí dva sloupy se sochami světců, které obklopují středověké domy, jak na náměstí, tak v přilehlých uličkách. Na první pohled nás zaujmou pozdně barokní a empírové štíty domů, rozloha náměstí, majestátní kostel sv. Kateřiny s vedle stojícím renesančním zámečkem. To všechno jen dokládá důležitost a zašlou slávu kdysi významného města Vidnavy.

Díky vedení města, které si plně uvědomuje genia loci tohoto místa, se daří s pomocí velmi nízkých státních příspěvků provádět opravy kulturních památek. Kromě oprav střech a zajišťování statiky objektů, které většinou zůstanou skryty běžnému oku, se podařilo opravit vzácný měšťanský dům na Sokolské ul. čp.12, který byl slavnostně otevřen pro využití veřejnosti. Tento dům byl vystavěn ve stylu renesance na gotickém jádru a přes jeho pohnutou historii a přestavby ( poslední klasicistní ) se podařilo dům zachovat i pro generace příští. V obci byla opravena rozpadající se ohradní zeď vedle zámečku, ve které je zajímavý pozdně gotický portál s „oslím hřbetem“.

Zámeček renesanční architektury z 3. čtvrtiny 16. století je samostatně stojící jednopatrová budova na nárožích s dvěmi čtvercovými věžemi, na kterých je patrné sgrafito, objeveno při obnově v r. 1971. Dispozice interiéru je zachovaná, v přízemí můžeme vidět halu zaklenutou křížovou hřebínkovou klenbou. Dnes už asi nepochopíme, že objekt po II. světové válce pustl a dočasně sloužil i jako sýpka na obilí. Obnova objektu započala v 60. letech aby mohl sloužit veřejnosti jako základní umělecká škola. Škola slouží velice dobře a důstojně, neboť se zde pravidelně koná Soutěž Karla Ditterse z Dittersdorfu v komorní hře, které se účastní soutěžící z konzervatoří a ZUŠ celé republiky.

Kostel sv. Kateřiny je v jádru gotický, později barokně a klasicistně přestavěn. Novogotická věž je z r. 1883, kdy proběhly na kostele větší poslední přestavby. Založení kostela souvisí se vznikem města ve 13. století a jeho historie je na samostatný článek. Nelze se nezmínit o vnitřních malbách, jejichž autorem je místní významný rodák Alois Bauch. Na kostele jsou umístěny vzácné mramorové náhrobní desky, které, ačkoliv přežily i časy válečné, jsou nyní terčem místní mládeže a postupně ničeny. Druhý novogotický kostel sv. Františka z Asissi, není památkově chráněn, ale stojí za zmínku jeho oltář, který vytvořili opět místní významní umělci - Josef Obeth a Engelbert Kaps.

V obci se nachází ještě historicky cenný, volně stojící měšťanský dům, který stojí na tzv. horním předměstí a vedle něj je rokoková pískovcová socha sv. Floriána na hranolovém soklu. Na soklu je na levé straně osazena výšková značka vody z povodně r. 1903.

Na hřbitově najdeme společný hrob a pomník devatenácti obětem pochodu smrti, uvidíme zde také poválečné „vandalství“ - hrubým způsobem odstraněny nápisy původního německého obyvatelstva na náhrobních kamenech a pomnících, ale to už je jiná kapitola.

Vidnava - její občané si váží jedinečnosti města a městský úřad se snaží neustále vylepšovat prostředí. Dokladem toho je i vybudování kašny na náměstí za přispění občanů a opravuje i dlažbu náměstí. Vidnavskou novogotickou radnici se podařilo v r. 2001 prohlásit za kulturní památku, toto prohlášení by si jistě ještě zasloužila dochovaná úzkokolejná trať s tunelem ke kaolínovému laomu, Latzelova kaple a hrobka v lesích za Vidnavou, vodárna v podobě hříbečku v lesích u Černého potoka a jiné zajímavé stavby a pomníčky.

 

Na fotografiích je dům č.12 před rekonstrukcí a po rekonstrukci:

          

         

Měšťanský dům na náměstí - kulturní památka,před rekonstrukcí a po rekostrukci v roce 2009.

 

Narodil se 19.1.1929 jako syn kamenického mistra Rudolfa Grimme ve Vidnavě , Mlýnská 59. Po ukončení obecné školy navštěvoval Vyšší střední školu ve Vidnavě, která však byla v roce 1943 zrušena a její žáci pokračovali na Vyšší střední škole v Jeseníku. Po vysídlení našla rodina příbytek v Herrieden u Ansbachu. Zde složil na Vyšší reálce v roce 1948 mladý Rudolf Grimme maturitní zkoušku. Pak následovalo studium přírodních věd v Eichstättu a studium stavebního inženýrství na Vysoké škole technické v Mnichově, které ukončil v r. 1953. Do roku 1958 pracoval na katedře této vysoké školy a získal zde titul Doktor přírodních věd. V letech 1958 – 1961 byl zaměstnán u stavební firmy Philipp Holzmann ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1963 založil vlastní inženýrskou projekční kancelář, která se postupně stala velmi známou v celé SRN. Od roku 1978 přednášel na katedře vysokého stavitelství Technické univerzity v Braunschweigu statiku pro výškové stavby a jejich projektování. Zde mu byl propůjčen titul Profesor přírodních věd. V roce 1982 byl jmenován Ordinátorem na Technické univerzitě v Mnichově.

Od roku 1980 zastává funkci předsedy Spolku rodáků Vidnava – Velká Kraš. Své rodné město Vidnavu navštěvoval téměř pravidelně 2x ročně, patřil k velkým mecenášům a byl důležitým prostředníkem mezi vidnavskou radnicí a partnerským městem Neuburg.